- Technologie
Na přelomu druhého a třetího tisíciletí se zdálo, že obavy
z přetechnizovaných antiutopií jsou již dávno pryč a že toto vděčné
téma přežívá pouze ve sci-fi literatuře a filmech. Technika se od dob
opojení velkými stroji a novými vynálezy, čímž máme na mysli hlavně
první polovinu dvacátého století, specializovala: zmenšila se a dostala se
do těsnějšího kontaktu s člověkem, ba vnikla i do jeho těla. Stala se
mnohem osobnější. Zatímco básníci moderních směrů byli
uchváceni elektřinou, rentgenem a automobilismem – ohromujícími jevy,
jež zasahovaly do světa působivými efekty – následující století jako
by se postupně rozpíjelo a smazávalo všechny existující hranice
dotykovými displeji, interaktivními tabulemi, světelnými klávesnicemi,
hologramy apod. (žádné podobné výkřiky obdivu a vytržení se však
nedostavily, což je možná to, co by mělo přitahovat naši pozornost
především). Zároveň se však tvořila kvanta paměti – ačkoli se na
první pohled zdálo, že nic není tak typické pro společnost z přelomu
tisíciletí, jako pomíjivost, rychlé změny a výrobky na jedno použití, ve
skutečnosti se pilně shromažďovala nejrůznější čísla, grafy, hodnoty,
anktey, výkazy, výroční zprávy, archiválie, skenovaly se staré svazky,
katalogizovaly muzejní materiály a značné množství lidí zrekonstruovalo
své rodové stromy do té míry, až téměř vznikal dojem, že je už
dostatečně prozkoumán život každého člověka v nejbližší
historii – stačí jen otevřít správnou zásuvku kartotéky.
Ano, to je právě to. Všechny ty informace pochopitelně někde musely být,
ačkoli se zdá, že značná část jen poletovala vzduchem a chvěla se
v elektronických sítích… avšak naskýtá se otázka, zda by ve vesmíru
vedle času žitého a času na shromažďování dat nakonec zbývalo ještě
dost času na to, aby se sebraným materiálem někdo opravdu zabýval.
Množství techniky, včetně té uvedené výše, také sloužilo jen
k zábavě… a k diskuzím. Takzvané sociální sítě vytvářely
pocit sounáležitosti a významně se zapojovaly do historie. Jejich vliv na
dějiny, sociální cítění, psychologii osobnosti, kulturu a všeobecné
prožívání světa byl nesmírný. Konspirační teorie o unifikované
společnosti se zdály být poraženy glorifikací individualismu. Zdálo se,
že stačí být sám sebou a vybrat si tu správnou skupinu z milionů a
milionů možností. Dějiny už netvořili jen jednotlivci, ale i velké,
virtuální améby různorodých skupin, v nichž do sebe rychlým,
horečnatým pohybem vrážely jednotlivé mozky jako enzymy štěpící
patogenní částice, zatímco předmět jejich diskuze, často plné vášní a
neochvějných přesvědčení a pravd, se neobyčejně rychle proměňoval a
přeléval z jedné podoby do druhé.
- Vesmír
Výzkum vesmíru pochopitelně pokračoval, ale nadšení, s nímž miliony
lidí dychtivě sledovaly přistání na Měsíci, bylo pryč. Myšlenky
většiny populace se obracely zpět k Zemi. Ano, sondy dál zkoumaly slunční
soustavu a teleskopy i to, co je za jejími hranicemi, ale šlo již spíše
o záležitost několika stovek vědců. Studené, prázdné průrvy mezi
hvězdokupami nejsou místo, které by kohokoli svádělo k osobní
návštěvě. Ostatně, po obnovené spolupráci přírodních a humanitních
věd se zdálo stále pravděpodobnější, že to, co činí vesmír
zajímavým, není jeho velikost, ale samotní lidé a to, jak jej vnímají, a
že těch zajímavých věcí a detailů v něm může bez omezení přibývat,
dokud jej budeme zkoumat. S tím se ale také stále neodbytněji vtírala do
hlav mnoha lidí otázka: pokud je skutečné to, co prožívám, a svět je
tvořen jen těmito „mračny“ prožitků jednotlivých lidí, jež se
libovolně přesouvají, překrývají a spojují, existuje, tedy přísně
objektivně vzato, existuje ještě nějaký vesmír vně? Není jen udržovaný
touhou všech těch mozků jej poznat, přičemž sám na sobě může
neomezeně řetězit podrobnosti a drobit se do stále jemnějších
prasklinek?
- Mozek
Nejen technika, ale i chemie se dočkala v první polovině třetího
tisíciletí značného pokroku. Už v roce 2100 existovalo zhruba
pětsetkrát více syntetických drog a léčiv než na konci dvacátého
století. A v kombinaci s miniaturními a tzv. chytrými technologiemi šlo
dosáhnout skutečně zajímavých věcí. Přímo u sebe doma jste si mohli
vyrábět sny. A co víc, na různých syntézách se lze podílet se svými
„přáteli“. Je jasné, že jediný člověk by nikdy nedokázal vymyslet a
vytvořit všechny potřebné detaily, ale takto mohla vznikat téměř
mistrovská díla. Ne vesmír, ale tisíce, miliony vesmírů, které zvětšily
a nafoukly náš do té doby poměrně malý a omezený svět na mnohonásobek
okolního prostoru.
Fascinace mozkem jakožto subjektem tvůrčích sil umělce, dosáhla svého
vrcholu kolem poloviny třiadvacátého století. Vznikaly odborné
i amatérské trojrozměrné mapy jednotlivých závitů a laloků,
synaptických drah a asociativních polí a intenzivně se zkoumal proces, jak
vlastně řeč, pojmy a představy v mozku vznikají. Stará fráze o tom, že
využíváme jen dvacet procent mozkové kapacity, se stala jedním
z ústředních hesel doby. Některé ze záměrně vytvářených, pozvolna
rostoucích a doslova hýčkaných snů pak bylo možno zachytit a zpřístupnit
ostatním. Šlo o skutečnou mánii. Většina těchto uměleckých děl
pochopitelně dříve či později upadla v zapomění, ale z některých se
staly skutečné kulty (podobně jak to bylo v minulých etapách historie
s knihami a filmy), které žily svůj vlastní život ve fanklubech,
paralelních liniích, neustálých pokračováních, parodiích a
intertextových odkazech.
Existovala místa, kde jste mohli strávit celý život.
- Sny
Díky tomu všemu vznikaly pochopitelně stále nové a nové nestandartní
situace a lidé se s nimi museli znovu a znovu vyrovnávat. Představy,
myšlenky, obrazy a sny obsažené v jednotlivých mozcích například
přestaly po smrti jejich majitelů mizet. Bylo si také nutno zvyknout, že
literární postavy nyní skutečně existují. Že existují nebo opět žijí
i vlivné náboženské postavy a různé historické osobnosti. Samotný pojem
historie tak začíná být poněkud rozmazaný a neurčitý. A všichni ti
„noví lidé“ byli natolik skuteční, že se samozřejmě chtěli podělit
s lidmi dosud žijícími o své myšlenky a názory v nejrůznějších
diskuzích a na mnoha seriózních i pochybných fórech. Mohli jste si tak
například v nějaké z miliard místností k tomu určených popovídat
s buddhou, ale museli jste si dát opravdu pozor, na kterého z těch milionů
buddhů jste to vlastně narazili.
Kteří z vašich „přátel“ jsou skuteční? A záleží na tom?
Některé z jejich myšlenek jsou tisíce let staré, ale všechny mohou být
v nadcházejících letech přínosné, tak proč jich nevyužít? Zavání to
nekromancií, ale princip je vpodstatě velmi jednoduchý: pokud kompletně
zrekonstruujeme předchozí generaci, a ta se vrátí zpět do života, může
zrekonstruovat tu, která tady byla před ní, atd. Na tom, že se jedná
vlastně jen o různé představy a spoustu přání, fantasmagorií a
asociací, příliš nesejde. Jsou to myšlenky, co přežívá… a chce se
množit.
Postupně se tk do hry vrátilo několiksetkrát víc lidí, než kolik jich kdy
na zemi vůbec žilo, i když všichni existovali jen v neskutečném prostoru
na stovkách virtuálních planet podobných i nepodobných Zemi a
nespotřebovávali žádné jídlo. Alespoň ne tím způsobem, jakým se to
dělo dříve, samozřejmě.
- Příroda
Jak jsme si již řekli, věda zaznamenala skutečně velké pokroky. Od
přelomu 25. a 26. století se na obrovském, prakticky nekonečném,
přeskupujícím se a kvasícím systému díky ní mohly podílet také
zvířata, rostliny, pomalé vědomí hub a posléze i duchovité tělo všech
bakterií prorůstají skrze celou planetu (ano, ta tady pořád ještě je,
ačkoli kovová i nehmotná pavučina se od níž rozprskla do mnoha obludně
vzdálených koutů). Tak byl mnohotvárný kyberprostor zakotven na všech
světových úrovních, od těch nejhlubších částí zemské kůry až po
nesjvrchnější vrstvy atmosféry, od mnohobuněčných mozků a jejich
komplexů po ty nejjednodušší jiskřičky života. Na prostorovém vymezení
ale už přestalo dávno záležet. Ve své mysli jste mohli nosit tolik
vesmírů, kolik jste chtěli, a libovolně se mezi nimi přesouvat, zakoušet
jiná těla a jiné dojmy, tančit, létat a vlát do zešílení. Ten
skutečný svět se už pravděpodobně nikdo ani nesnažil řídit, stačilo,
že tam nějaké ty podpůrné mechanismy zajišťovaly dostatečný přísun
energie.
- Umění a věda
Vše se změnilo v tvorbu a zkoumání, a to hlavně sebe sama.
V nejranějších fázích vývoje systému probíhalo cosi jako soutěže
o nejkrásnější, nejbizardnější, nejdokonalejší, nejhrůznější
vesmír, to se však brzo vymklo kontrole a zmíněná místa se změnila
v docela regulerní časoprostor (tedy, ne zcela opravdový, ale to již brzo
nebyl nikdo schopen rozpoznat – pokud ještě někde skutečně existoval ten
původní vesmír, kde těla organismů srůstala s kovovou pletení
obtáčející a prorůstající bubliny vakua, v ničím životě už to
stejně téměř nestálo za jedinou myšlenku). Napříč sítí neustále
putovaly různé komplexy mozků a programů jako neúnavní makrofágové
krevním řečištěm, aby zkoumaly, schraňovaly informace, a pak je
přetavovaly na nové formy umění a porozumění, ale pokud to mělo všechno
nějaký smysl, nikdo jej neznal. Mluvilo se o Kráse. Mluvilo se o Pravdě,
mluvilo se o Bohu. Převládal názor, že Síť je Bůh. Že My jsme
Bůh a vše, co děláme, je jakési grandiozní sebepoznání, jež nikdy
nebude mít konce.
Nebude mít konce…
- Smrt
Archaismus. Vaše slova stále působila. Vy jste působili. Mohli jste se mezi
halucinacemi a různými těly vznášet jakkoli dlouho. A pokud neexistovala
smrt, co vás mohlo zastavit? Co vás mohlo ochránit před vámi samými?
Nemuseli jste být skuteční, ale pokud jste byli jen výplodem někoho
jiného, kdo by vám mohl dokázat, že tomu tak je?
Naštěstí přehnaných egocentristů podstatně ubylo. Byli odstraněni jako
zhoubná sněť v božské tkáni Sítě. Ostatní se už od narození (nebo
vytvoření) včleňovali do různých myšlenkových komplexů. Byla v tom
nesvoboda? Bylo v tom předurčení? Možná. Prakticky se tomu nikdo nemohl
vyhnout, svět mimo Síť už nikdo neznal. Nikdo neznal ani smrt a
neuvědomoval si své utrpění způsobené její absencí. Mohl se také do
nekonečna měnit, ačkoli je pravda, že některé komplexy se zapouzdřovaly a
ztrácely kontakt s okolím. Pokud však nebyly objeveny, mohly se nerušdeně
rozvíjet a posléze odštěpovat od mateřské sítě, nebo se s ní opět
spojovat k mnohotvárným formám symbiózy a parazitismu. Jakýkoli přehled
již nebyl možný a pokud i Sítí bylo více… zde se fascinované myšlenky
obvykle zastavovaly před propastí prázdna.
Neexistovala již žádná snaha Síť mapovat nebo ji skutečně pochopit.
Stačilo jen žít svůj život… i když co je to vlastně individualita?
Byla tu jenom Síť, která na mnoha úrovních nepřetržitě tvořila nové a
nové jsoucno a neustále tak zevnitř rostla. Možná, že už ty své miliardy
jednotlivých duší jen předstírala.
- Světlo
Elektřina je světlo. Magnetismus je světlo. Protože elektřina napájí
náš mozek, je světlo i život. Doba, kdy se všichni promění v astrální
bytosti, je téměř nadosah…
- Elementární částice
Jelikož světlo bylo tím posledním, na čem opravdu záleželo, některé
části Sítě se neustále zabývaly intenzivním výzkumem elementárních
částic. Částice někde pořád musely existovat a vyplňovat skutečný
prostor. Existovaly v mozcích, ač už to nebyly mozky jako dříve, ve
strojích, i když ani stroje už nebyly stroji v pravém slova smyslu,
v dalších zbytcích živé tkáně – staly se základním úhelným
kamenem bytí.
Lze se z toho vyvléct? Lze si sundat i ten poslední zbytek hmoty jako kus
oblečení? Jak všechny tak rozdílné části Sítě opět sjednotit?
Neboť i když smrt neexistovala, pořád ještě zbýval strach. Něco tu
nehrálo. Pokud existovala Síť a Síť byla Bůh, co bylo jejím protikladem?
Dalo-li cestovat z vesmíru do vesmíru, co tvořilo hranice a co vyplňovalo
prázdný prostor? Jestliže Síť kdysi dávno vznikla splynutím představ, a
ty představy mohly vytvářet představy vlastní, kam až tyto vrstvy iluzí
sahají? Co je na samém dně a komu se to všechno zdá? Jak všechny spojit a
dosáhnout tak božské jednoty, jež tu byla na počátku? Jak zajistit
neposkvrněné poznání, poslední akord světla, který odhalí vše tak
jasně, že nezbydou žádné stíny? Jak se stát součástí všech
ostatních, ztratit navždy vlastní já a pocit odcizení? A nebo… jsme si
všechno jen vymysleli a uzavřeli do slov a obrazů a ve skutečnosti
neexistuje nic?
- Chaos
Byl to dobrý plán. Ale i strach byl plně oprávněný, neboť neexistuje a
nikdy neexistovalo jen světlo. To navždy bude jen šmouhou na tváři
temnoty.
Tajemství hmoty bylo nakonec skutečně odhaleno a ty nejmenší částice byly
rozbity, ale v té chvíli se veškeré zbylé hranice zbortily. Vnitřek se
slil s vnějškem, hmota s prázdnem a světlo s tmou a kžadý bod
v prostoru se změnil v bezednou studnu, která pozřela všechny ostatní.
Sny, šílené představy, život miliard prapodivných bytostí, noční můry,
útržky básní, záblesky inspirace, hlasy netopýrů, vědomí stromů,
hudba, kameny s otisky lastur a nejhlubší prožitky modliteb, vše se svinulo
do nekonečných spirál a kdesi v tom proudu zmizel i původní, mateční
vesmír, nenávratně ztracen, rozemlet a stráven. Bujení nekotrolovatelných
pojmů, symbolů a značek vyhřezlo do prázdna v poryvech vířící,
mnohotvárné pěny a čas…
… co je to čas?
