Gabriela nikdy v životě svého muže nepodvedla. Přestože k tomu mnohokrát neměla daleko, několikrát se jí dvořili dokonce i velmi pohlední muži, ale vždy marně. Nepocházela totiž zrovna z harmonické rodiny. Svou matku si téměř nepamatuje, zato jí v paměti uvízly všechny ty ženy, jež ji měly nahradit. Proto si na svoje jedenácté narozeniny přísahala, že až se nějakému muži oddá, tak navždy. Takovým mužem se stal Erik. Tento malý kudrnatý zjev neměl dokončenou ani střední školu, neboť ho uprostřed studií osvítil nápad začít podnikat v jakémsi se rozvíjejícím se oboru z oblasti výpočetní techniky. Naštěstí vše šlo relativně dobře. Gabriela poznala Erika krátce po své promoci a její kamarádky se okamžitě shodly, že nemají ponětí, co na něm vidí. Přesto žádná z nich nechyběla na svatbě. Po jedné z nich, Sáře, dokonce Gabriela pojmenovala svoje první dítě. Na první rok života malinkaté Sáry teď Gabriela vzpomíná. Sedí v křesle uprostřed svého obývacího pokoje a má na tváři nevýrazný klidný úsměv, neboť tyto časy pro ni stále mají určité kouzlo. Bylo to období, kdy si myslela, že se nikdy nemůže mít lépe.
Když Erik přišel domu, měl pro Gabrielu skvělou zprávu: koupil si konečně nové boty. Jenže teď oba stojí v kuchyni a hádají se, protože ona mu zcela oprávněně tvrdí, že jsou odporné, a on jí vysvětluje, že nemůžou být odporné, když stály tolik peněz. Za pár minut tenhle spor skončí ve vroucím objetí plném vzájemných omluv. Vždycky to tak je. V bytě kromě nich nikdo není, je čtvrtek a okolní svět slaví den svatého Patrika.
Večer se společně koukají na televizní noviny. Udržují tento rituál ode dne, kdy si koupili za společné peníze první televizi. Jsou schoulení pod jednou dekou a něžně se drží za ruce. Ani jeden z nich nic neříká. Když kamera začne zabírat moderátorský pár, dá Erik Gabriele pusu na tvář a zašeptá jí: „Tak já ty boty zkusim zejtra vrátit.“
Hned jako druhou zprávu odvysílá televizní stanice rozhovor se Sebastianem Vertem. Tento pozoruhodný muž nedávno vydal svoji první knihu s názvem Schism a prakticky přes noc se z něho stala hvězda. Do té doby byl pouze známý mnohem užšímu okruhu lidí jako uznávaný právník, autorita v oblasti obchodních obligací. Teď se poprvé za svůj život objevil před televizními kamerami, ale navzdory tomu je klidný a čiší z něj nesmírná energie. Zato na reportérce je vidět, že není úplně ve své kůži. Navíc Sebastianovi odpovědi jsou většinou velmi komplikované a laickému uchu dávají pramalý smysl, takže se slečna poněkud ztrácí.
Po skončení reportáže se Erik zeptá: „Počkej, není to ten kluk, co
tě kdysi tak chtěl? Jak ti napsal ten zamilovanej dopis?“
„Jo. Dřív vypadal jinak.“
„Jako jak? Teď mi přišel hrozně typickej. Pěkný hadry, divný řeči.
Tvářil se, jako kdyby byl o střašně moc chytřejší než všichni
ostatní. Zkrátka nic novýho pod sluncem. A o tý jeho knížce sem nikdy
neslyšel.“
„Málo čteme, drahý, málo čteme,“ řekla Gabriela, vyhrabala se zpod
deky a šla k baru nalít si skleničku whisky. Tu si od letošní zimy
dopřává pokaždé, než jde spát. Doporučila jí to její známá lékařka
jako nejlepší lék na nízký tlak a věčně ledové ruce.
„Ty už deš spát?“
„Promiň. Jsem unavená a potřebuju hodně energie na zítra,“
odpověděla Gabriela a kopla do sebe celou skleničku, pak si nalila další,
s kterou udělala to samé a odešla do ložnice. Tam otevřela svůj šuplík
se všemi útržky papírů, co popisovala se spolužačkami na škole, všechny
lístky na koncerty a vstupenky do kina, všechny podobné kusy minulosti.
Jenže onen dopis od Sebastiana tam nenašla. Než usnula, snažila se
vzpomenout, co v něm vlastně psal. Nakonec zjistila, že si vlastně není
jistá, zda jej vůbec četla.
Erik přišel do ložnice až velmi pozdě, venku už skoro svítalo. Rozhodl
se ale, že nebude Gabrielu budit. Zavřel za sebou dveře a šel si lehnout do
jednoho z prázdných pokojů po dětech. Gabriela vstala asi jen o tři
hodiny poté. Uvařila si šálek horké vody, oblékla se, namalovala a šla za
Erikem, protože z bytu nikdy neodcházela, aniž by dostala pusu na
cestu.
V parku, který byl nedaleko jejich domu, si sedla na lavičku. Chvíli jen
tak koukala na rozkvétající stromy. Pak z kabelky vytáhla mobil a jakýsi
stařičký notýsek. Tam našla Sebastianovo číslo.
Za pár dní mělo začít pravé jaro a na okolních lavičkách se už objevovaly první mladé slečny, které zřejmě na kohosi čekaly.
mar.mar.
,Asi si to po sobě moc nečteš: spousta chyb ve slovosledu, několik různých časů v jedné větě, některé věci v delších odstavcích by si zasloužily odstavec vlastní atp. Navíc mi to (na tebe) přijde hodně slabý. Román pro ženy