Šeď, kostky šedi, Rubikovy kostky bez barevných polí, a v každém díle té kostky žije člověk. Někdy jeden jindy pět. V kostkách se otáčí lidé bez ladu a skladu jak na oblíbeném hlavolamu.
My začneme u pána z rohového pole. Žije sám, a asi vždycky žil, jeho
největším snem je vyrazit do Jižní Ameriky, prý tam žije moc zajímavých
druhů motýlů, sice je nesbírá ale vidět by je chtěl. Je to pan Šedivý,
šedivě se obléká a šedivě žije, šedivě ho vnímáme. Šedí lidé
většinou žijí ve spodních polích. Vedle něj bydlí paní Béžová má
spoustu koček také béžových, nijak se nejmenují říká jim prostě
kočky. Béžový byt béžová žena a další dílek do naší kostky zapadá.
Kdybych byla malíř řeknu vám co se smícháním šedé a béžové stane ale
nevím to možná světle šedá nebo tmavě béžová. To ale není podstata
našeho příběhu. Ty dva se potkali zcela náhodně na chodbě Rubikovy
kostky. Paní Béžová zrovna odcizovala hromady letáků aby je kočkám mohla
dát do kakacích bedýnek. Pan Šedivý si ze schránky vyzvedával svou
jedinou radost, každý měsíc mu chodil katalog o exotických dovolených
z cestovní kanceláře. Už se nemohl dočkat jak se natáhne na své šedé
kanape a bude si listovat stránky plných tak barevných fotografií. Úplně
se mu v ústech sbíhali sliny nad tou oblíbenou zálibou. Proto se snažil co
nejrychleji odejít,ale ejhle zrovna vyrušil jakou si osobu hamtající si do
igelitové tašky všechny ty letáky z rohu chodby, kam je líný pošťák
odložil místo toho aby je jednotlivě vložil do schránek. Slušně pozdravil
a vydal se směrem do svého pole. Paní Béžovou polil pot když uslyšela
kroky ve chvíli kdy nabírala kupy letáku pro kočky, naštěstí si jí ten
chlap ani nevšiml, za to ona si ho prohlížela až ji to samotnou zarazilo.
Celou cestu do svého pole v kostce uvažovala čím jí ten člověk vadil,
doslova jí rozčiloval, a při tom byl takový nijaký nemastný neslaný,
zabouchla dveře a obrátila se ke svým kočkám :“ Ten chlap byl úplně
šedivej!“ Odpověď ji na chvíli uspokojila a šla pokračovat v započaté
činnosti, trhat letáky do kakacích bedýnek koček.
V kostce se denně otáčí několik lidí v různých polí, celá kostka
vlastně rotuje, každé pole má jinak barevného člověka a proto je tak
težké kostku složit, těch barev totiž není jen šest, jsou to
nejrůznější odstíny, škála barev je nepředstavitelná, jsou tam všechny
barvy kromě barev duhy.
Pan Šedivý byl zrovna u oblasti jeho tolik oblíbené Jižní Ameriky když
tomu někdo zabušil na dveře. Roztržitě vyskočil a přemýšlel kdo by to
mohl být, za ním nikdo přeci nechodí a pošťák by zvonil u vchodu, nikoli
bušil na dveře. Rozmrzele nazul šedivé papuče a šoural se svým šedým
bytem ke dveřím bušení se ozvalo znovu :“ Ale ano již běžím.“ Volal
směrem do chodby a nešlo mu na mysl kdo by to mohl být. Nakoukl kukátkem do
chodby a spatřil onu ženštinu hamtající si letáky do tašky. Otevřel a
s překvapeným výrazem se ženy ptal copak se děje, paní Béžová
nečekala že znovu uvidí pana Šedivého, ale nic naplat potřebovala pomoc.
„ Dobrý den, jsem Béžová, prosím Vás mám na Vás prosbu pane soused,
mě utekla moje kočka a je to takový malý neohrabaný kotě ještě a támhle
se zaseklo na stromě a nemůže dolů:“ Pan šedivý na ní vykulil oči,
copak to ta osoba povídá jaká kočka na stromě, ve vteřině se uklidnil a
rozhodnul se ženskou vypakovat ze svého zápraží „pani to je mi opravdu
líto že Vaše kočka, jak že se jmenuje? Uvízla na stromě ale to já Vám
asi nepomůžu.“ Paní Béžová byla ovšem rychlejší „ no jak že se
jmenuje je to prostě kočka, sousede vydržte vy mě nepouštíte ke slovu,
váš balkon je přesně u toho stromu, tak jestli bych si pro ní nemohla
dojít. Panu Šedivému se znatelně ulevilo a pustil ji dovnitř. Krok co krok
šel za ní ale paní šla na jisto, „to víte sousede, tydle byty sou
všechny na jedno brďo“ volala za sebe když pan Šedivý zděšeně
pozoroval dámu v silonovém županu jak mu probíhá bytem. Otevřela
razantně na balkon a studený vzduch listopadového odpoledne se prohnal bytem.
Pan Šedivý došel na balkon ve chvíli kdy se ženština natahovala pro malé
kotě které zoufale kníkalo, protože tomu se ještě nedalo říkat
mňoukání. Přes její zavalitou postavu byla neuvěřitelně ohebná ale na
kotě nedošáhla. Pan Šedivý v jádru zajisté dobrý člověk a katalogový
dobrodruh nasál odvahu která nejspíše plula vzduchem, jemně odstrčil
sousedku a sám se pro kotě natáhnul, po chvíli úsilí byl ten malý tvor
zpátky v náručí pani Béžové a drápky jí zatrhával silonový župan na
prsou. Pani Béžová se rozzářila „ vy jste ale hrdina sousede, to bych do
Vás neřekla“ Pan Šedivý se také pousmál a na jeho jinak šedé tváři
se na pár vteřin objevil růžový ruměnec. Pani Béžová se zachvěla
chladem nadhodila vyděšené kotě na prsou a ohlásila že je na čase jít
domů. Pan Šedivý je oba vyprovodil a přemýšlel jak mu ta hrozně
nepříjemná ženská z chodby kostky zcela zpříjemnila den a vytáhla ho ze
zajetého stereotypu. Večer usínal s pocitem, že jeho jinak šedý den byl
dneska barevný jako fotografie z katalogu zájezdů.
„A vlevo, a vpravo, huf huf huf, nezadýcháváme se cvičíme, děvčata
kolena nahoru, nahoru!“ Křičí cvičitelka na fitness kanálu v televizi.
Na to, že jí je určitě padesát vypadá pořád výborně povzdechne si pani
Růžová a znechuceným pohledem si prohlédne své povadlé tělo obalené
v růžovém semišovém overalu, který nosí jako domácí oblek. Tajně mu
říká myší kožíšek a vzpomíná si na něžné oslovení utajené
princezny v klasické pohádce, to byla ale romantika! Jenže tu já nikdy
nezažiji a počínající úsměv se vytratí a vsákne se někam do pohovky.
Romantická paní Růžová. Její jediný citový vztah, který kdy byla
schopna navázat byl k ohmataným knížečkám Harlequinu, které se
tisíckrát čtené válejí po oloupaném linoleu na toaletě. Její
příběhy, kde všechno vždy skončí dobře, každá divoká kráska skončí
jak klasikova Zkrocená žena. Paní Růžová vůbec není divoká, vlastně se
skromně označuje za Krotkého ptáčka, to je její přezdívka na
internetové seznamce. Dlouho přemýšlela, jak se bude v umělém světě
jmenovat, na škole jí kamarádi říkali Růžovko, ale to se příliš
rýmuje z užovkou a to je had a hady nemá ráda. Chtěla by být droboučká
jako ptáček takový, který neuletí a proto je Krotký ptáček .
V internetovém světě je všechno jednoduší, nemusí vůbec chodit ven do
nudného světa plného zlých lidí. Dokonce ani nepotřebuje s nikým mluvit,
jen co přijde z práce překročením prahu se stává Krotkým ptáčkem
éterickou osamělou dámou žijící ve zlaté kleci secesní vily. Proto se
vlastně nikdy s nikým ze svých internetových přátel nemůže setkat,
její muž, muž Krotkého ptáčka je tuze žárlivý. Bez něj nesmí nikam,
ani k plotu jejich rozlehlé zahrady. Krotký ptáček je bývalou modelkou a
manžel je příliš žárlivý, proto nesmí mít žádné fotografie, které
by mohla svým přátelům posílat, ten manžel!
Paní Růžová toho uzurpátora upřímně nenávidí, jak dokáže být
takový! Chudák Krotký ptáček , nemá to lehké . Dny jako tento jsou pro
ní nejhorší. Dny kdy je Krotký ptáček na víkendu v Paříži se svým
zlým manželem.
Realita je jiná. Paní Růžová již nutně potřebovala revizi topení, a
proto jí na celý víkend proudí bytem nejrůznější instalatéři a nosí a
odnášejí topná tělesa. V podvečer se stulí na pohovku a bude
přemýšlet jaký byl víkend v Paříži. Uvažuje nad tím, wže si na
cestovatelském kanálu vybere Evropský speciál, kde zajisté něco
o metropoli módy a širokých bulvárů bude. Probudí se ve chvíli kdy
moderátor komentuje krásy Vídně, za okny už je tma a v pokoji září
akorát modré světlo obrazovky. Otáčí se na druhý bok a přehazuje přes
sebe deku, zrovna se jí zdálo že se dívá z Eiffelovy věže na panorama
Paříže.
Spoustu polí a spoustu barev jež se mihotají po stranách kostky jak lesk olejové skvrny na asfaltu. Nejsou tak duhové, nejsou to barvy duhy.
Úplně v nejhornější řadě, v jednom z polí kostky je nejtmavší
část celého hlavolamu. Je to pole pana Černého, patří mu celá horní
řada polí. Žije tedy ve vršku Rubikovy kostky. Jeho strana jediná není
různě barevná a je kompletně složená, občas se pokusí někdo do jeho
polí zamíchat to své barevné ale pan Černý nedovolí nikomu aby pootočil
hlavolamem tak aby jeho strana změnila svou strukturu. Pan Černý je to
bývalý vojenský hodnostář, všechny věci musejí mít řád a nic se
nedělá jen tak, jeho heslo. Pan Černý má ve svém poli několik psů, psi
jsou lovecké rasy a s oblibou štěkají a drápají na dveře bytu paní
Béžové kde cítí tolik koček, pan Černý by je nejradši vpustil do bytu
té béžovky jak jí v duchu říká ale nedokázal si představit jak by pak
psi zbavil té jejich béžovosti, určitě by se na ně nalepila jak mokrý
nátěr z lavičky. „Chudáčci miláčci“ láskyplně oslovuje kropenaté
ohaře. „Vy by jste těm jejím čičinkám prohnaly kožíšky“ ta
představa ho opravdu pobaví. Upřímně se směje celou cestu Rubikovou
kostkou. U vchodu potká pana Šedivého a úslužně ho pozdraví, opravdu mu
nejde na mysl jak bývalý učitel zeměpisu může neustále jezdit na
dovolené do tak luxusních destinací. Pan Černý dlouho pozoroval
nenápadného mužíka ze spodního pole, jak pravidelně dostává do schránky
katalog s nabídkou exotických dovolených. Jako bývalý voják vše musel
důsledně prošetřit, zda se zde nedějí nějaké nepřístojnosti. Ale na
nic zvláštního nepřišel. Pan Černý svému počínání říkal
zjišťování informací, nikoliv slídění nebo šmejdění. Nějak tak ho ta
ženská jedna Béžová posledně nazvala „šmejdilem“. Pravdou je, že ho
přistihla když se sousedům probíral poštovními schránkami, ale na tom
není přece nic špatného, nebo ano? Musí přeci kontrolovat zda jsou jeho
sousedé v kostce slušní lidé. Nejzajímavější schránku měla
nenápadná žena ze středního pole kostky, paní Růžová. Postarší dáma,
která téměř nikdy nechodí ven, vůbec nic o ní nevěděl a to bylo podle
pana Černého porušení řádu. Z pošty člověk vyčte ledacos a u paní
Růžové to byla pravda. Měsíčně jí chodila hrozně vysoká částka
k úhradě za provoz internetového připojení. Pan Černý nad tím chvíli
hloubal ale nic ho nenapadlo. „ No nic strakáčci je čas se vrátit zpátky
domů“ zavolal na svojí smečku ohařů a pod vousem si pobrukoval, zdalipak
již bude jeho Krotký ptáček zpátky doma, tak jí říkal. Seznámil se sní
po internetu, vyplňovala jeho dlouhé dny. Černota jeho bytu jako by se při
povídání sní rozplývala a zářila všemi barvami. Nenáviděl jejího
manžela, jen kdyby mu jeho Krotký ptáček řekl kde bydlí, už by je toho
přívěsku plného zloby zbavil. Jenže ona se bála. Neustále přemýšlel,
jak vypátrat kde jeho „zářící světlo“, tak jí nazýval jen
v nejtajnějších představách bydlí. Jednou se mu podařilo rozluštit
signál, od mladého počítačové nadšence získal informace jak na to.
Signál ale ukazoval stejnou adresu jako pana Černého, vědomosti od chlapce
byl evidentně scestné. Bral schody v kostce po dvou. Když tu se vynořila
zpoza šedi paní Růžová, měla na sobě semišovou kombinézu a pan Černý
slušně pozdravil, ale uvnitř jeho hlavy už lítala jedna uštěpačná
poznámka za druhou.
„Tlusťouška“ odfrknul si, když otevíral dveře do svého pole. První
krok vedl k počítači „je ptáček připojen“ uvažoval v časovém
intermezzu než se počítač vzbudil a byl schopný provozu. Zklamání jeho
nadějný úsměv změnilo ve smutný škleb, strachoval se o ni. „Paříž,
Paříž, Paříž!“ křičel pan Černý do prázdného pole, které se pod
nárazy jeho hlasu jakoby ještě ztmavovalo a utápělo jak kostka cukru
v usazeném logru.
mar.mar.
,Konečně jsem si to přečetl. Není to úplně špatný, ale chtělo by to hlavně dost úprav po samotném napsání. někde je interpunkce, někde ne, běty splývají jedna s druhou a špatně se to čte, někde jsou češtinářsky špatný věty a dokonce i shody přísudku s podmětem. Nápad srovnání paneláku s rubikovou kostkou nepostrádá jistý půvab, možná to chtělo dovést trochu dál, takhle to působí sotva nakousle… Nicméně jsem rád, že sem chodí noví autoři :)