Obklopuje nás tajemství. Plujeme na jeho hladině. Nezáleží na tom, jak
daleko do vesmíru se někdy dostaneme, protože to je jen zvětšování
papíru, na nějž je možné psát. Ale co je na jeho druhé straně, za tím
všudypřítomným horizontem? Kam zapadá slunce? Kam zapadají mrtví?
Matěj bydlel se svojí babičkou. Babička byla silně věřící a svého
vnuka nenáviděla do morku kostí. Matěj byl také silně věřící a
k babičce choval zášť ne-li větší, pak alespoň srovnatelnou. Jelikož
by se oba nesnesli v jednom kostele, jezdila babička do Podmokel a Matěj do
Děčína. Bydleli sice v Bělé, která má kostel vlastní, ale ani jeden
z nich tam nechtěl chodit, protože ten druhý by ze sebe kvůli těm dvaceti
korunám za autobus určitě dělal mučedníka.
Každý rok nutila babička Matěje sbírat rybíz na menší plantáži za
domem, dokud neměl ruce lepkavé až k loktům. Matěj to nesnášel.
Přezrálé bobule se totiž rozmačkávaly skoro samy, ztrácely se ve vysoké
trávě a z převislých větví mu tu a tam spadl do vlasů nějaký pavouk.
Nemluvě o tom, že sluníčko celou dobu pražilo do jeho ohnutých zad jako
šílené a babička se pravidelně uvelebila na lavičce pod hruškou a něco
mu vyčítala, ale to už se naučil odblokovat.
Taky nenáviděl loupání ořechů, protože to trvalo celé roky a ořechy ze
všeho nejvíc připomínaly malé scvrklé hlavy s hnedými mozky, které bylo
třeba opatrně vypreparovat. Ovšemže ta strašná stařena věděla, že si
obě ty činnosti hnusí a že si hnusí i její koláč, který z rybízu a
ořechů pekla a který, když se nakrájel a vyndaval z plechu, nechutně
mlaskal a nedal se ani držet v ruce, protože se okamžitě rozpadal
v ulepené chuchvalce. Jenže ona to přece všechno nevyhodí, že?
Rovněž si hrozně dlouho a se vzdycháním a odříkáváním zdrávasů
natáčela budík, který pak tikal stejně hlasitě, jako jiné budíky
zvonily, a v Matějově pokoji o patro výš rozechvíval nábytek. Bloumala
po nocích po domě ve své skoro průhledné prastaré noční košili,
štrachala se ve skříních a hekala. A co bylo nejhorší, vstávala už
v pět hodin, aby mohla provádět například takovou bohulibou činnost,
jakou je mytí památečních talířů v plechovém dřezu.
A pak, čistě náhodou v den Matějových osmnáctých narozenin, babička
zemřela.
Po pohřbu Matěj nějakou dobu jen tiše seděl na starobylém kanapi
v salóně a nepřítomně hleděl na porcelánové figurky a ozdobné talíře
v kredenci. Pak se zvedl, šel na zahradu a o chvíli později vjel do salónu
s kolečkem, na jehož dno začaly vzápětí s třeskotem dopadat skleničky,
šálky, podšálky, skleněná zvířátka, a talíře se zlatým okrajem.
Když bylo kolečko plné, vyjel s ním Matěj zase ven a vyklopil ho na hnůj.
Pak otevřel šatník v ložnici a začal plenit tam: zažloutlé záclony,
noční košile čpící starými léky, vyšívané ubrusy, háčkované
přehozy, zástěry, utěrky, šátky, to všechno skončilo na hnoji a na
rozbitém nádobí. Vyházel taky všechny ozdobné příbory a další
kuchyňské náčiní, babiččiny osobní věci – dokonce i její Bibli a
růženec, hromadu fotografií, boty, věci, co měla v koupelně, její
knížky a církevní kalendáře a rovnou z okna vyhodil kukačky a budík,
který pořád ještě tikal. Nakonec si vzal misku, naposledy pečlivě obral
rybízové keře, a vždycky, když byla miska plná, vyklopil ji na menší
pohoří ubrusů, které zakrývalo skoro jednu třetinu kompostu.
Tu noc Matěj po dlouhé době dobře spal a dýchal pomalu a svobodně.
A ráno šel na mši do bělského kostela.
---
To, co Kamil zahlédl v tělocvičně onoho pondělního odpoledne, by se dalo
posat zhruba takhle:
Dovnitř dopadalo prudké sluneční světlo (protože podobné scény musí
být vždycky efektně nasvícené) a uprostřed parketové podlahy seděl
v tureckém sedu Štěpán. Měl zavřené oči, usmíval se a kolem jeho hlavy
poletovaly míče.
Když se s tím Kamil svěřoval Lin, uvědomil si, že zřejmě nikdy nebude
schopen popsat přesně to, co viděl. Všechny míče – fotbalové,
volejbalové, medicinbal i tenisové – osvětlovalo slunce jen z jedné
strany, takže jak si tak pomalu pluly vzduchem, připomínaly planety a
měsíce. Ne, ony v tu chvíli skutečně představovaly vesmír –
nenapodobovaly ho, byly jím.
Ve chvíli, kdy mu tohle prolétlo hlavou, se od podlahy odpoutaly barevné
čáry a začaly se kolem sedícího Štěpána zakřivovat jako oběžné
dráhy na obřím modelu sluneční soustavy a dokonce i prach, který byl
v prudkém světle dobře viditelný, přestával chaoticky poletovat a
usměrnil se v pravidelné paprsčité struktury. Při fyzikálních pokusech
viděl Kamil, co dokáže magnet udělat s železnými pilinami. Tohle však
bylo silnější, mnohem silnější – těsně před tím, než se jeden
z míčů mírně rozmazal a zmizel, se začaly hýbat a překrývat
i parkety, až nakonec všechny mířily do středu miístnosti.
K Štěpánovi.
Kamil nevěřil ničemu a v nic. Poznal ale zázrak, když ho měl před
sebou.
O několik vteřin později kouzlo pominulo a nebýt toho, že míče spadly
s hlasitými nárazy na zem a odkutálely se na všechny strany, mohl si Kamil
myslet, že se mu to jen zdálo (respektive nemohl, protože on takovým
jednoduchým vysvětlením nikdy nedůvěřoval). Parkety jako by se nikdy ani
nepohnuly a čáry na nich zrovna tak.
Štěpán otevřel oči.
„Ježíš, tos nemohl říct, že seš tady?“ pousmál se, když si všiml
Kamila, který se opíral o stěnu (nebyl si totiž zcela jistý, že by ho
nohy právě teď unesly), bledý skoro stejně jako límeček jeho košile.
„Člověk si chce jenom trochu zameditovat a hned je z něj veřejná
atrakce.“
Kdyby se skutečně stalo to, co si Štěpán myslel, že se stalo, odpověděl
by Kamil něco jako: „Uprostřed tělocvičny? Hráblo ti?“ Takhle se beze
slova otočil a utekl. Byla to reakce, která proběhla bez přímé účasti
mozku. Pořádně se probral a vzpamatoval až doma a jediné, co si
z překotného odchodu ze školy pamatoval, bylo to, že tam, kde v jejich
ulici vždycky visela dopisní schránka, najednou byla jen holá zeď.
Variace perforace XXVII
Kamil, jeho kamarád Štěpán, jejich spolužák Matěj, jeho babička a
trocha filosofie
Pokud je u Litoměřic Brána Čech, pak Ústí je práh a Děčín rohožka.
Každý se o něj rád otře, ale nikdo tam nevydrží dlouho
mar.mar., 02.02.2011 00:28:14
Komentáře napsat komentář »
Martine, já ti nevím… Už od začátku mě to dost děsilo, tentokrát jsou ty počáteční myšlenky docela mělký mi přijde. Slovo „odblokovat“ je skutečně nevhodný, myslím si. I ten poslední odstavec před smrtí je zvláštně stylisticky nevyhraněnej – jako by to mělo být vážný, ale prosvítal do toho odér troškismu. Taky ta kombinace odříkávání zdrávasů a natahování budíků mi přijde jako nevěrohodnej obraz, když si to představím, neladí mi to. Vyklápění věcí na kompost se mi líbí, ale pak zase míče, které se stávají vesmírem, nevím, to mi přijde „filozofický“ (zofos – temnota). Pochvala za „Byla to reakce, která proběhla bez přímé účasti mozku.“
Mám dojem, že když napíšu něco, co není myšleno docela vážně, myslí si lidi, že to vážný být mělo :) Ta druhá část bohužel dost navazuje na předchozí variace. Ale samozřejmě moc děkuju, páč vždycky když variace někdo okomentuje, je to velký svátek :)
MRanda
,Škoda, že babička umřela, přemýšlel jsem o letní brigádě na její rybízové plantáži. Sluníčko. Léto. Kouzelná stará zarostlá zahrada. Jedna bobulka do mističky. Jedna bobulka do mé papulky. Jedna pro mističku. Jedna pro mne. Určitě by mi o přestávce kousek jejího vyhlášeného rybízového koláče nabídla. Na rozdíl od toho spratka Matěje bych jejím koláčem nepohrdl. Moje babička ho dělala famózní. Každá babička přeci peče famózně. Hmm, rybízový koláč. Na nic jiného už dnes myslet nebudu.