Variace perforace XXV - Světlo a běloba

Skála a kámen. I led je kámen, i když většinou teče nebo padá z nebe. Kámen je, když na to přijde, i cukr :)

1

Petr chodil do stejné třídy jako Lin a smyslem jeho života byla geologie a mineralogie. Co se týkalo zvířat a rostlin, ty vnímal jen jako nepodstatnou plíseň na povrchu pravého dění – skutečně důležitý byl pomalý, majestátný život hornin, který se otáčel a klouzal po žhavém podloží jako součástky v obrovitém stroji. Tisíce krystalů zachytávaly, prosévaly, lámaly a uchovávaly světlo a od pólů se odvíjela magnetická pole. Kdo mohl říct, že to nejsou smyslové orgány? Skrz bloky kamene prosakovaly horké prameny a vzlínaly kapiláry kovů. Pod vrstvami hornin byly uložené další vrstvy. A vespod… peklo. Svět plul na ohni jako tenký škraloup.

Občas se mi zdá o živoucí rtuti, která se roztahuje do stran jako duše medúzy pozorovaná skrz tabuli ledu. Obrůstá věci a spojuje hvězdy v tkáň tetelící se dýchajícím světlem. A voda… v každé buňce našeho těla…

Neoddělitelnopu součástí Petrovy osobnosti byl malý černý kufřík s geologickými kladívky seřazenými podle velikosti a velkou lupou. I lupa je kámen. A co se týče kladívek…
Petr dokázal myslet matematicky. Viděl, jak se hrany a osy krystalů spojují v jeden harmonický celek zrcadlící vesmírný řád. Osy souměrností všech nepatrných krystalků vytvářely složitou síť, která obepínala planetu zemi jako velice podrobná mapa. Nebo nervový systém založený na slabých odlescích světla. Šlo o souhru zrcadel a paprsků… ploch, hran a odrazů. Prostor nebyl konečný, prostor se mohl ředit, větvit a otevírat a listovat svými četnými fasetami na výseči libovolných rozměrů, neboť každá jeho část obsahovala sama sebe, jen v jiném měřítku. Petrův mozek byl jako geoda vyplněná drúzou, jež se pomalu otáčí a nastavuje jednotlivé krystaly vůči těm ostatním do stále nových a nových poloh, a jeho oči sledovaly trojrozměrné praskliny na tmě.
A v tmách…
Mozek podmáčen hladinou spodních vod. Bílá hmota sádrovec, šedá vápenec, oči se přetavují v křišťál a zamrzají.
Bělostný úsměv nad bezednou tůní: Jak nahoře, tak i dole.

2

Kamil a Lin seděli v kavárně Galerie nedaleko gymnázia a ticho se kolem nich skládalo v potemnělý baldachýn. Nakonec promluvila Lin:
„A ty dopisy… kdo je posílá?“
„Nevím. Já o tom vlastně nevím vůbec nic. Ony se skládají jenom z odkazů na rúzný věci. A nějak to souvisí se Śtěpánem. Poslední dobou se chová divně.“
„Je to Štěpán.“
„Divnějc, než obvykle.“
V rádiu zpívala Joan Osborne, že Bůh je možná jedním z nás, a Kamil si vzpomněl na Štěpánův zářící obličej, jenž byl totožný se svým levým okem. Na příhodu s míči, která se stala včera v tělocvičně. Na podivného posla na houpacím koni, před nímž ho varoval první dopis. A na druhý dopis, který teď před ním ležel na stole. Znovu k němu sklopil zrak:

Zdravím, Kamile.

Dávej, prosím, pozor na Štěpána, ano? Něco se noří z propasti. Nezapomeň: Strom. Brzy zmizí jakákoli možnost úniku. S.

To bylo všechno. Pak už jen číslo, které Kamilovi nic neříkalo.
Lin mimovolně trhala ubrousek na proužky a měla vztek. Nejvíc na sebe a na své mlčení. A pomalu v ní rostl pocit, že běloba kane z jejích prstů a stéká na ubrus, roztahuje se po stěnách a snaží se jí zapříst do neprodyšného, měkkého, trýznivého zámotku.

3

Vidět sebe sama, bílá kůže přehnutá přes hranu dolní čelisti. Tolik prstů… křivka rtů… bělmo dorůstá a couvá, prizmata dentinu svítí jako megalitický kruh. Maso svlažované krvavými přílivy. Sníh, kůže, měsíc a kámen, papír beze slov, cukr i sůl.
Existuje místo, jež je příbytkem smrti. V prostoru jej vymezuje mé tělo. Oči bezradně rozhazují pavučinu světla, která ulpívá jako rybářská síť na lesklých površích. Z předmětů s namáhavým sténáním těkají barvy.
Toužím po klidu.
Ta smrt se cení skrz mé vlastní dásně. Střep úsměvu zamrzl v zrcadle a teď roste jako krystal. Vše v tomto zanedbatelném, a přesto s chutí proklínaném vesmíru podléhá rozkladu. Není života beze smrti, život je jen variantou zániku, kdy každý den vraždíme, přisáti na krevním řečišti slunce, abychom přežili. A neexistuje větší zlo, než ten chuchvalec bílkovin a elektřiny, který tká sny. Vše je jako odraz vážky pijící z hladiny tůně se safírovým dnem. Za zrcadly zrcadla. Vřídla bolesti.
Bojím se absolutního ticha.
Oči se otáčejí správnou stranou dovnitř a nervy hoří modrým ohněm. Pokoutní samosnubnost, mícha je fulgurit.
Není nikdo, kdo by mnou pohrdal tolik, jako já sám… protože sám sebe miluji. Lpím na sobě urputnou, obludně nabobtnalou sobeckou láskou. Každý píď masa, každý záhyb pokrytý slizem – všechno to nenávidím a miluji, zatímco mě ta věc zevnitř požírá. Dvě strany mince, jež se prorůstají v nevýslovnou, pevně sevřenou a do sebe zaklesnutnou křeč, která se jen násilím otvírá, trhá a páře skrz šachtu hrdla v hrůzný, bezbřehý jekot.
Prosím, pomozte mi…!

mar.mar., 14.12.2010 00:22:21

Komentáře napsat komentář »

Zatím nebyly zaslány žádné komentáře