Razor se skrze své obroučky významně zadíval na Quentina. Klišé. Okna své pracovny měl nasměrovaná na západ, kde se rýsoval centrální hřeben pohoří Eclipse. Návštěvy si zval zásadně navečer, před západem slunce. Klišé. Nad dveřmi má pověšenou jelení hlavu a kafe mu vaří dívka o půl století mladší. Klišé. Quentin ho dokonce podezíral i z toho, že jméno Razor není jeho vlastní. Dokonale by to zapadalo do jeho profilu. Kdyby měl na domovním zvonku napsáno klišé… „Ehm..“ Razorova neomalená snaha získat si zpět pozornost přehradila Quentinovi tok myšlenek. „Pokud se nemýlím, měl jste za trest napsat charakteristiku libovolné osoby. Tak se na to podíváme…“ Quentin mu oplatil falešný úsměv kyselým obličejem, vytáhl z batohu sešit a podal mu ho přes stůl. Razor se pro něj natáhnul, opět se uvelebil ve svém silně polstrovaném koženém křesle, zalistoval a začal předčítat:
„Občas si sedne do pokoje a kouká z okna, jak zapadá slunce za svah. Občas si dá po ránu kafe. Občas vstává brzo a jde si zaběhat. Můžete si myslet, že je to kluk, jako každý jiný. Není. Můžete si myslet, že je odlišný. Není. Občas musí číst, že by neměl jíst červené maso. Občas slýchá, že vegetariánství dělá z lidí emo. Život jde kolem něj a on chodívá s ním. Když se mu to zrovna hodí. Občas je sám, občas podvede svojí přítelkyni a občas s ním podvádí nějaká jiná svého přítele. Občas řeší problémy. Občas má depresi. Můžete si myslet, že je mu všechno jedno. Není. Můžete si myslet, že se o všechno moc stará a je přecitlivělý. Není. Říká se o něm, že spadl z nebes a že prošel peklem. A že mu zbyly jen slzy. Všichni ho znají. Ale nikdo ani neví, jak se jmenuje. Nebo že má rád jednorožce. Rád vypráví tuleňům, protože nikdo jiný ho neposlouchá. Z částeček skládá mozaiku. Není spisovatel ani novelista. Rád používá slova kouřit a cigareta. Neví, co je to umění. Chce být novinář. Ale nerad by fotil v Iráku. Nikdy by nemohl mít děti. Má svatozář, ale zaprodal svoji duši. A rozhodl se ‚tajně‘ vyzkoušet co nejvíc partnerů ve městě, co to půjde. Je to svině a málokdo ji má ještě rád…“
Razor zvedl oči a opět se skrz obroučky významně zadíval na Quentina, který vůči přednesu naprosto nezúčastněně pohledem vraždil jelení hlavu nade dveřmi. „Ehm…“ Klišé. Opět to odkašlání. „Měl jste charakterizovat jednu osobu. Nejdřív tu píšete o nějakém chlapci, teď to zase vypadá na děvče. A to vůbec nezmiňuji to, že slovo ‚svině‘ do školní práce opravdu nepatří!“ Quentin chvíli nereagoval, nakonec však usoudil, že po něm Razor bude chtít nějaký komentář, jinak se nehnou z místa. „Víte, co to je umění?“ Než stačil očividně dotčený Razor cokoliv namítnout, Quentin pokračoval: „Chtěl jste po mě charakteristiku libovolné osoby. Tady ji máte. Pokud se mnou máte problém, tak už mě konečně vyhoďte, ale přestaňte mě zbytečně srát s podobnými úkoly za trest.“ Během poslední věty vstal, sebral ze stolu svůj sešit, popadl batoh a zamířil ke dveřím. Razor byl jeho projevem tak zaskočen, že se nezmohl na nic víc než na neslušné zírání s otevřenou pusou. Prudké zabouchnutí dveří způsobilo pád jelení hlavy, která se utrhla ze zdi a rozbila se o podlahu. Quentin si říkal, že kdyby to psal jako povídku, určitě by v tu chvíli ještě Razor dostal infarkt a všichni by žili šťastně až po smrti. Sáhl do kapsy pro telefon a vymazal si jejich čísla. Koneckonců nic netrvá věčně.
mar.mar.
,Quentinovo chování je taky dost klišé. Na druhou stranu, koukání SKRZ obroučky mi jako klišé nepřijde. dělám to celej den. Líbil se mi úplnej konec. Slohová práce je ale dost na nic, a protože se to celý točí kolem ní a ona sama tvoří třetinu textu, celkově se mi to nelíbí. Promiň.