Spisovatelé a vypravěči

Text, který jde napříč

Lumír vstal v 5 : 55, pět minut cvičil, potom se nasnídal, vyhnul se pohledu své sestry a zamířil do přípravného kurzu.
Lumír vstal v 5 : 54, šest minut cvičil, potom se nasnídal, vyhnul se pohledu své sestry a zamířil do přípravného kurzu.
Lumír vstal v 5 : 53, sedm minut cvičil, potom se nasnídal, vyhnul se pohledu své sestry a zamířil do přípravného kurzu.

Lumír odložil kousek křídy.
Je to nesmysl, říkal si při pohledu na kostrbaté řádky, a měl pravdu. Nikdo nemohl cvičit déle jak pět minut, na to existovaly předpisy.
Stěnu pokrývala nesourodá směsice symbolů. Některé z nich zastupovaly hlásky, jiné slabiky, další dokonce celá slova nebo jednoduché syntaktické vazby mezi nimi. Každý další řádek byl napsán o něco jistější rukou a Lumír si zatím dával dobrý pozor, aby vždy změnil jen jednu věc – čas. Učil se tak, aniž by ztratil přehled, fascinující a do té doby téměř neprozkoumané dovednosti: lhaní.
Tato lež však nebyla škodlivá. Dala se kdykoli smazat.
Opatrně, s ústy malinko pootevřenými údivem nad vlastní odvahou, připsal:
Tamara vstala v 5 : 52, osm minut cvičila, potom se nasnídala, vyhnula se pohledu svého bratra a zamířila do práce.
Téměř ihned, jak větu dokončil, popadl hadřík a smazal ji.
Prudce oddechoval. Stačilo málo, například naprosto nemožná shoda náhod, aby…

---

Erik umlkl. Zíral do plamenů.
Když se mlčení prodlužovalo, ozval se nakonec Modrokněžník: „Hezké.“
Potom opět zavládlo ticho. Erik byl rád. Na Modrokněžníka si už sice zvykl (přesněji řečeno, naučil se ho ignorovat), ale na promyšlení oné záležitosti s Lumírem mu bylo přesto milejší ticho.
Na promýšlení věcí nikdy moc nebyl. Od toho měli doma Iva, vesnického šamana. Jenže Ivo byl momentálně daleko. Stejně jako kdokoli jiný… kromě Modrokněžníka.
A Erika.
A Lumíra.
Neklidně se pohnul. S příchodem noci a zapálením ohně se vesmír vždycky tak zmenšil… Ivo mluvil o duchovních věcech jenom občas. Ne že by se jimi nezabýval, ale zároveň s nimi jej fascinovalo i všechno ostatní – od pěstování zeleniny přes psaní až po vaření ostře kořeněných jídel. V jeho nabitém rozvrhu se tak vyskytovalo jen minimum volného prostoru, který mohl vyplnit jinou než nezbytně nutnou konverzací s ostatními lidmi.
Občas se ale trochu času našlo…
To, co dělalo lidi lidmi, označoval Ivo jako ilé, duše-motýl. Říkal, že pokud chce někdo poznat sebe samého, musí se vnitřně rozpoltit na dvě části, aby si jedna z nich, ta vědomá, kterou nazýváme svým já, mohla prohlédnout tu druhou, která se většinou skrývá někde uvnitř, ale zase je mnohem pravdivější. Právě tahle druhá část byla ilé.
Ale… skrze ten vztah byla tak nějak ilé i ta část, která se dívala.
V tomto bodě se Erik ztratil, protože Ivo začal mluvit o tom, že žádná z věcí nemá svůj viditelný a hmatatelný tvar a vědomí existuje jen ve změně stavů – jako voda přelévající se z nádoby do nádoby. A podobné kecy.
Mohl by Lumír být jeho, Erikovou, ilé? Zjevil se mu v hlavě, ale nemělo to nic společného s pamětí, spánkem, halucinacemi či sny bdělými – takovými, jakými trpěla Kassandra. Nebylo to něčí vyprávění ani jeho vlastní vymyšlený příběh, cokoliv lživého. Lumírův svět se mu nabídl jako stejně reálná a pravdivá verze světa jeho, jako možná varianta existence, jako nepochopitelný, z kontextu vytržený záběr zachycený ve střepu zrcadla. On nevěděl, jak Lumír vypadá, z jeho světa vnímal jen tahy křídou na nazelenalé stěně… a to bylo právě to. Lumírova verze světa se před ním neodvíjela jako vyprávěný příběh… on tušil, že kolem Lumíra, mimo jeho malé omezené zorné pole, je celý vesmír, který je Lumírovi blízký, je jeho vlastní, že není Erikův, a to dokonce ani jako majetek jeho fantasie. Rozuměl sice tomu, co znamenají ta slova na zdi (což bylo dost podivné, protože neuměl číst) ale… zřejmě jen proto, že to uměl Lumír. Sám to prapodivné písmo přece vytvořil.
Erik věděl, že Lumír je skutečný, to bylo celé tajemství. Věděl to. Nemusel o tom sám sebe nijak přesvědčovat. Byla to naprostá jistota.
Vždycky si byl jistý tím, co je pravda a co lež. Veškerý inkoust po něm vždycky sklouzl a nenechal žádné stopy. Nacházel se na okraji oblasti, kde se vyprahlá pustina začínala rozevírat do všech možných směrů nařasenými křídly chvějícího se vzduchu a přeludů. Takové věci se s největší pravděpodobností budou stávat znovu a znovu a on na ně musí být připraven, protože mezi bezvýznamnými přeludy se budou jistě skrývat i důležitá znamení.
Co se týče rozlišování pravdy od lží, nacházel se tedy zhruba ve stejné situaci jako Lumír… jenže Lumír byl ubohý, vyděšený chlapec, mnohem slabší než on.
Kolem se rozšířila příjemná vůně.
Modrokněžník zvedl oči od špekáčku, který si napíchnutý na větvi opékal nad ohněm, a opět je sklopil. „Mě si nevšímej,“ prohodil. „Jako bych tu nebyl.“

Z červenooranžové čáry, která se neustále jako mžitka vznášela v místech, kde se nebe vpíjelo do země, se vyloupl nějaký tvar, matný a nejasný. Erik se sám sebe pokoušel přesvědčit, že je to strom, neboť mu to mnohem víc připomínalo šibenici.
Když přišel blíž a obrysy té věci, jen o odstín tmavší než prašná oblaka lemující za ní celý obzor, se zaostřily, poznal ji docela bezpečně, ačkoli ji nikdy před tím neviděl.
Trochu nakloněný, ztemnělý a tak prastarý, že by klidně mohl být zkamenělý, před ním stál telegrafní sloup.

Za těch pár dní, co putoval onou ztichlou, marťanskou krajinou, viděl jen málo věcí, na kterých by jeho zrak ulpěl déle než pár vteřin. Několikrát spatřil pouštní sklípkany velké jako kočka, kteří vylézali jen zvečera a jejich stíny se přesouvaly sem a tam jako nehmotné stroje.
Jednou také našel dodávku – nepojízdnou. Chyběla jí dvě kola i dveře. V kabině, kde se na podlaze tvořily písečné přesypy, spal stočený na prosezeném a prodřeném sedadle s látkovým potahem písečný chřestýš, který se okamžitě rozvinul a zasyčel, když se Erik přiblížil. Zachřestění jeho ocasních článků znělo po mnoha dnech naprostého ticha jako zahřmění. Erik ho nechal na pokoji. Chřestýš si auto našel jako první, takže bylo jeho. To, že by se ho pokusil nastartovat, ho ani nenapadlo. Jízda autem, to byla magie. To bylo něco, co mohli dělat jen Kurýři.
Obešel auto, otevřel zadní dveře a nahlédl dovnitř. Prázdné – jak si myslel. Jen vzadu v rohu ležel balík novin převázaný motouzem, několik výstřižků a fotografií bylo rozvěšeno i na stěnách kolem, všechno zažloutlé věkem. Dodávka tady stála už velmi dlouho.
Erik rozvázal balík a začal se křehoučkými listy probírat. Tam, kde byly přeložené, se mu stránky trhaly v prstech. Obrázky ho zaujaly. Zřejmě je do papíru vypálil nějaký stroj. Většinou zachycovaly šťastné úsměvy mužů a žen, spousty úžasných věcí a výrobků, stroje a vysoké budovy – všechno honosné, všechno nádherné, všechno navždy pryč, všechno jako sen.
Odkryl další noviny a poprvé v životě uviděl Zásuvkovou věž.
Zabírala dobrou polovinu titulní strany a pod ní byla vytištěna velká písmena, která Erik sice nedokázal přečíst, ale znak úplně na konci poznal docela bezpečně.
Vykřičník. Ta slova, všechny ty malé značky, referovaly o něčem úžasném.
Věž se tyčila uprostřed ploché krajiny osázené květinami, ačkoli slovo „tyčila“ není tak docela na místě. Nebyla vysoká. Měla tvar prudce rostoucího komolého kužele v barvě zaprášeného kovu a stála posazená na dvou nízkých kruhových podezdívkách. Ani jedno otevřené okno v mase šedi, ani jediné viditelné dveře.
V popředí stála velká cedule, taková, které Modrokněžník říkal bilbórdi. Písmena a znaky na jejím povrchu připadala Erikovi jaksi známá. Vyšel ven, znovu obešel dodávku a zadíval se na její bok. Skvěl se tam úplně stejně nerozluštitelný, ale zaručeně tentýž nápis. Vypadal asi takhle:

BUDOVA MCZP
(mezinárodní centrum zákona a pravdy

V této budově naleznete:
Právnickou knihovnu (včetně trestního rejstříku a kartotéky soudních případů. Dále pak kroniky země a deskové právo, všechna vydání právnických slovníků a nejvzácnější zákoníky, z nichž ten nejstarší je vytesán do kamene, vyhledávače jednotlivých paragrafů, sborníky právních norem, ústavy všech států v kostce a mnoho dalšího)
SNĚMOVNU
jakožto také Aulu Zákonodárců s přilehlým komplexem ambitů. Zde se rovněž nachází proslulá socha Spravedlnosti.
NEJVYŠŠÍ SOUD
KABINET POCTIVOSTI
spolu s oddělením morálního a správného jednání, oddělením bezúhonnosti a oddělením cti, etikety a dobrých mravů.
POŘADAČ – vnitřní systém, mezi lidmi známý jako „Zásuvky.“

A PRAVDU

Poslední slova na auto někdo nastříkal černým sprejem.

Telegrafní sloup byl ale něco docela jiného. Všechny dráty by měly podle všeho, co o nich Erik věděl, vést do velkých měst a velká města se kdysi nacházela výhradně poblíž Věže.
Potíž byla jen v tom, že dráty se už dávno rozpadly a sloup trčel do zasněných poryvů červeného prachu jako totem dávno zaniklého náboženství – opuštěný a zapomenutý. Erik došel až k němu a dotkl se ho. Nebyla to iluze. Do dřeva, vyhlazeného a vyběleného tak, že připomínalo kost, někdo vyryl srdce s nápisem S + V.
Erik se rozhlédl. Poušť vypadala na všech stranách stejně. Možná bude chvilku trvat, než najde ten správný směr, nemluvě o tom, že ne každý sloup musel uniknout zkáze.
Ale zase by bylo škoda při tom hledání ztratit tenhle jediný záchytný bod…
Opíral se páteří o tvrdé dřevo a jen hluboká vráska na čele svědčila o tom, že narazil na nečekaný problém. Kolem v naprostém tichu vířila červená mračna a svět stárnul.

---

Kassandra se probudila. Vzduch kolem ní byl chladný a vůně kvetoucího bezu se vpíjela do deště tak jemného, že skoro nehybně visel ve vzduchu a povlával ve větru jako mlha obdařená vlastním vědomím.
Rozžehla svíčku – to se podařilo. Papír v bloku byl ale vlhký a pomačkaný. I přesto si sen zapsala.
Šlo o zcela obyčejný sen, naprosto odlišný od jejího prvního setkání s Erikem. Měla skoro nutkání se mu v duchu omluvit, že mu ve spánku přisoudila neschopnost nad věcmi přemýšlet, ale cítila, že by to jednak bylo hloupé a zbytečné, jednak si nemohla pomoct; skutečně se jí takový jevil, dokonce i teď, po probuzení.
Ale vlastně na tom není vůbec nic špatného, uvažovala. Erik byl zkrátka nezničitelný jako skála. Všechny ty proudy nejistot, ty letokruhy, siločáry a vlnoplochy šířící se mračny cizorodých snů všude kolem, se o něj lámaly. Erik vždycky věděl, kdo je a kde se právě nachází. O tom, že je skutečný, že někde zabírá nějaký reálný prostor a pamatuje si sebe sama bez všech těch výpadků, které v jeho životě vnímá ona, byla stejně přesvědčená, jako byl on v Lumírově případě. A co víc, Erik poznal přece i to, že skutečná je ona, a jen díky němu si to uvědomila i ona sama.
Možná jen díky Erikovi byla tady, na nekonečných, dávno nepoužívaných kolejích, které se však jistojistě táhnou až k městu, odkud kdoví kdy vyrazila opačným směrem. Díky němu byla alespoň zakotvená v čase a prostoru, ačkoli město před ní bylo pořád sotva jen tušené.
Ne že by některé sny, s nimiž se v přízračném vlaku setkala, nepůsobily stejně reálně jako okolní bezové houštiny, lesknoucí se přímky kolejí a neustálý, nikdy nekončící večer. Ale tohle byl její svět. Odtud pocházela. A od chvíle, kdy si to uvědomila zcela jasně a bez jakýchkoli pochybností, už okolní realita nikdy nezmizela.

Přestalo pršet a z milionů bezových hvězd začal vyprchávat nafialovělý chlad, když Kassandra došla k opuštěnému a sešlému nádraží a dřevěnému skladišti téměř na samém okraji města. S návratem do civilizovaných ulic chtěla počkat na další ráno, neboť její paměť se ještě docela nerozhodla, které ze vzpomínek jsou pravé a které nikoliv. Bála se, že nebude vědět, jak se chovat, že na ní všichni okamžitě poznají, že žila někde Jinde. Mechanismus města, to bylo v jejích představách rotující klubko pípajících světélek, otáčejících se turniketů, zasněně cinkajících tramvají, skleněných dveří, semaforů a lesknoucích se kočičích hlav nad chvějícími se rameny špinavé řeky. Dalo jí dost práce vměstnat do té představy při zachování všeho jmenovaného i nějaké lidi.
Nicméně s prvními lidmi se setkala dříve, než měla v úmyslu.
V rohu otevřených vrat skladiště, nepravidelného kosodélníku temnoty, hořel drobný ohníček a u něj seděly dvě postavy. Oheň dobře osvětloval jen jednu z nich, drobnou, neduživou dívku se špičatou bradou a černými vlnkami vlasů vykukujícími zpod baretu neurčité barvy. V záři ohně její tvář jemně povlávala a připomínala panenku z porcelánu. Druhou rozeznala, až když přišla blíž – šlo o chlapce s kudrnatými vlasy a v potrhaném černém roláku. Zdálo se, že má přeražený nos, což v pohybujícím se světle plamenů vytvářelo na jeho obličeji prapodivnou hru stínů.
Všimli si jí až ve chvíli, kdy došla na hranici světla a tmy, a ona v jejích očích spatřila úlek. Dívka se dokonce vyděšeně nadechla.
Taky jsou na cestě, uvědomila si Kassandra překvapeně. Jenže opačným směrem…

„Možná je to hloupost,“ prohlásil kluk, ale zdálo se, že to říká spíš sobě než oběma dívkám. „Možná že kromě města není vůbec žádné místo, kde by se dalo žít. Nic mě o tom ale nepřesvědčuje a dokud si to někdo neověří na vlastní oči…“ Utkvěl na Kassandře tázavým pohledem.
Kassandra se cítila nesmírně unaveně. Co jim má říct? Že po mnoha dnech chůze a nadějí koleje skončí v lánu pomněnek? Že kromě polorozpadlých nádražních budov nemohou člověku nic nabídnout? Že zhruba vpůli cesty je třeba přejít kamenný most, jehož pilíře se ztrácejí v rokli tak hluboké, že dole plují mraky?
„Proč odcházíte?“ zeptala se.
Kluk, který na svou nevyslovenou otázku nedostal odpověď, se zamračil. „Ty nejsi z města. Kdybys odtamtud byla, neptala by ses. Neustále tě tam sledují Svědci. Pak jsou tam ty ženský. A když pominu tohle všechno, pořád ještě zbývají včely. Je toho dost na to, aby se člověk zbláznil. Co se nás týče, dáme přednost nejistotě než neustálýmu hlídání.“
Dívce unikl slabý povzdech, ale Kassandra ho přesto slyšela. Aha, nás, pomyslela si.
„Já vám něco řeknu,“ rozhodla se. „Ty koleje nikam nevedou. Zkoušela jsem to samé, co vy, ale nemá to smysl. Nikam nedojdete, jen vám to… něco udělá s hlavou. Zapomněla jsem spoustu věcí, včetně toho, odkud jsem vlastně přišla, a jen díky… pomoci jsem našla cestu zpátky. Jestli vůbec existuje nějaká cesta pryč, leží mimo ty koleje.“
Zatímco mluvila, dívka se trochu narovnala a upřela na ni dychtivé oči, jako kdyby žadonila, aby Kassandra potvrdila její nejhorší obavy. Snažila se nevšímat si toho a pokračovala: „Několik dní cesty odtud je ale hluboká průrva, kterou nejde překonat jinak, než po mostě. Jestli chcete opustit koleje, musíte to udělat až za ní.“
„Průrva?“ zeptal se kluk. Dívčin pronikavý pohled teď spočíval na něm a on se mu bránil s mnohem menším úspěchem než Kassandra.
Přikývla. „A most. Hodně úzký.“
Řekni jim všechno. Řekni jim o tom útoku! Řekni jim o té obludě!
Ne. Třeba opravdu mají šanci uprchnout. Nejedou vlakem, takže na ně nebudou útočit žádné přeludy. Měli by být v bezpečí. Někdo by město měl porazit a vím už naprosto jistě, že já to nebudu.
Tak? Chceš jejich životy odkázat na svá přání?
„Je to nebezpečné,“ dodala neochotně.
„Přesto se o to pokusíme,“ pohodil kluk hlavou. „Ale díky za radu.“
Pohled dívky se neodvracel. Kassandra cítila, že by to bledničkovité stvoření rádo něco řeklo, ale beze svědků, a tak vstala, rozloučila se a vešla do skladiště. V místech, kde se vytrácely poslední zbytky světla, rozprostřela na zemi svůj žlutý plášť, lehla si a pečlivě se do něj zavinula.
Tentokrát se jí nezdály žádné sny, ale jednou se na krátký okamžik probudila s tím, že slyší tichý pláč.

Když se vzbudila, byla dvojice pryč a zbylo po ní jen drobné vychladlé ohniště a plechovka od sardinek. Kassandra se rozhlédla, jako by přecházela přes cestu, ale přímky kolejí vypadaly na obou stranách úplně stejně.
Ani nevím, jak se nakonec rozhodli.
Vyhrnula si límec roláku, a protože začalo znovu jemně mrholit, přetáhla si plášť přes ramena. Potom se vydala dál.
Ze zašmodrchaného klubka skleněných vláken paměti, jež křivilo její vzpomínky jako tabule ledu, se uvolňovaly slabé kouřové fábory a srážely se v blikající filmové pásky, které se ovšem daly vnímat i jinými smysly než očima: pach dřeva, přítmí a sladkost čaje, to byl jeden z nich. Sladkost čaje byla provokující, pach dřeva povědomý, světlo možná pocházelo z petrolejové lampy stojící mimo zorné pole a mohlo se pojit s čímkoliv, ale byly to skutečné věci, skutečné vzpomínky. Bohužel, najít k nim klíč bylo prozatím nemožné.
Co je pravda? Celá a skutečná pravda? Lumír například pravdě otročil. Většinu života ho zřejmě ani nenapadlo, že by věci mohly být jinak, než jakými se zdály být na první pohled. Že by mohly být čímsi jiným, než slovy, která na nich drží jako nálepky. Jakékoli myšlenky, které neodpovídaly realitě, byly hřích, ale – Kassandra cítila, že kráčí o dost rychleji a zmocňuje se jí vztek – takový byl přece přirozený stav lidské mysli! On i Erik si byli tak jistí! Ale čím vlastně? Co vlastně věděli? Erik mohl být spokojený, protože on měl svou vlastní pravdu, neustále prožívanou. Přesně věděl, co je důležité, a vším ostatním si odmítal zatěžovat mozek. Možná to bylo naivní, ale fungovalo to. Ale co Lumír? Jak mohl žít s tím, že vše je dané a jeho spoluúčast na věcech nic nemění?
Tak jsi ale žila i ty.
Vzpomínáš?
A teď…
Ne že bych měla myšlenky zmatené okolním světem, svět sám se ještě donedávna zdála jako by na vážkách z mých myšlenek. Cítila jsem se pořád stejná, zatímco místa a doby se kolem mě měnily… ale kdo jsem celou tu dobu byla? Kdo jsem vlastně teď?
Ano, tohle je svět, kde se stíny hmotných věcí nepohybují, protože slunce visí na obloze pořád na jednom místě. Zato ty v lidských hlavách jsou stále nebezpečně činorodé.
Z větve blízkého stromu ji pozorně sledovalo cosi jako nahrbený sup, dokud nezmizela v mlze.

---

Bašóna přestala psát a chvíli si se zamyšleným výrazem okusovala palec. Volné, ničím nezaplněné místo za poslední tečkou se před ní rozevřelo jako šachta. Měla pocit, že přesně takhle to teď vypadá i v její hlavě.
I pravil Bůh: Jednou ti to vleze na mozek.
„To už se myslím stalo dost dávno. No… nebylo to až tak hrozné.“
I pravil Bůh: Ty víš, jak to myslím.
„Ano. A taky vím, že víš, že vím, jak to myslíš. Víme toho o sobě dost na to, abychom vůbec nemuseli mluvit.“
I pravil Bůh: Myslel jsem, že proto jsem tady.
„Ale já ne.“
I pravil Bůh: To tvrdíš ty.
Bašóna hleděla na své kouzelné zrcadlo. Nebylo nic moc. Jednalo se vlastně jen o mírně vypouklou fialovou čočku, v níž se všechny nezřetelné odrazy líně pohybovaly, ale toho si člověk mohl všimnout, jen když se nesoustředil na světle zelený text plující těsně pod povrchem skla.
Teprve nyní pohnula očima: „Nemůžeš být prosím tě zticha? Snažím se něco vymyslet.“
Říkali jí to. Říkali, že pro ni bude těžké a možná až nemožné udržet tři úrovně příběhu. Ona si ale stále ještě věřila. Každý ze tří oddělených světů měl svou soudržnost (i když v případě Kassandry a Erika by spíš měla říct „svou nesoudržnost“), svou pravděpodobnost, která se dala pomocí vhodných slov udržet naživu, věděla to. Viděla všechny potřebné detaily: Lumírův svět podobný nekonečné věži, kterou proudilo světlo a život jako gigantickým stromem a mizelo v nepředvídatelných vírech schodišť stáčejících se směrem k neznámému vrcholu. Erikovu vyprahlou pláň, jež jako by nesahala o moc hlouběji než těsně pod povrch tvořený pohybujícím se jemným prachem. Jako řez tenkou linku kolejí, po níž k obzoru svištěly Kassandřiny myšlenky.
Znala je. Znala je celý život. Byli součástí jejích myšlenek ještě před tím, než dostali svá jména. Představovali… kousky jí samé.
To aby bylo jasno.
Teprve dnes se ovšem odhodlala spojit je v jednom z pokračování, které uveřejňovala na svém bloku, do jediného příběhu, i když některé náznaky, že by k tomu mohlo dojít, se objevovaly už dříve.
To, co napsala, jako kdyby ale zároveň bylo zoufale nevýstižné a nedostačující a zároveň sahalo závratně dlouhými chapadly nevysloveného kamsi za hranice její představivosti. Potíž nebyla jen v tom, co o postavách napíšeme, uvažovala (i když i to dovedlo často dost potrápit, zvlášť když psala hodně rychle vnitřní monolog někoho jiného – občas na povrch vyplouvala různá slova, vzdálené myšlenky a jména osob a událostí, které momentálně nemohly být v zorném poli textu a o nichž postavy zřejmě věděly všechno a ona nic), ale právě to, co vynecháme. Co z jejich životů zůstává skryto a co si lze jen domýšlet.
Jenže to už pak není pravda, ne? Pravda je jen to, co zachytíme ve slovech. Ve skutečných slovech, ne v těch slovech za slovy.
Promnula si spánky a z úst jí unikl slabý povzdech.
I pravil Bůh: Metafyzika?
Bašóna se pousmála: „Metafyzika.“
Fascinující nebylo jen to, že vše (opravdu vše, nejen příběh, který právě psala), zřejmě existovalo jen skrze slova v její hlavě. Ono se nad tím ani nedalo zamyslet bez použití slov! Skutečně na všem držela jako nálepky, jak říkala Kassandra. Bylo by to výstižné přirovnání, kdyby ovšem nálepka byla současně věcí, na níž je nalepená, a přesto zůstávala něčím jiným a rozlišitelným.
Kassandra.
Kassandra se zamýšlela nad pravdou. Ale jak vůbec člověk může o něčem takovém uvažovat, když ne za pomoci otázek?
I pravil Bůh: Lidé si celá staletí mysleli, že slova ovládají jejich životy.
„Ano?“
I pravil Bůh: Mysleli si také, a to dost dlouho, že jejich životy ovládají bohové.
„Částečně je to pravda,“ ušklíbla se Bašóna.
I pravil Bůh: Myslím to jinak.
„Já vím.“
I pravil Bůh: Pak je napadlo, zda se vším nesouvisejí elementární částice.
„Přirozeně.“
I pravil Bůh: Dost dlouho vkládali své naděje i do genů.
„A pravda byla…“
I pravil Bůh: Kde?
„Myslela jsem, že mi to řekneš,“ odpověděla Bašóna nevinně. „Že k tomu ta tvoje úvaha celou dobu spěje.“
I pravil Bůh: Myslíš si snad, že já znám pravdu? Ale pokud chceš znát můj názor, řekl bych, že člověk není ani tak hmotná věc vymezená některou z těch úrovní, jež jsem zmínil, ale spíš jev, který jimi ubíhá napříč.
„Ubíhá. Ano, snaží se uniknout. Je přece živá bytost.“
I pravil Bůh: Vidíš? Věděl jsem, že ještě nejsem na odpis.

---

Alena odhodila tužku a hlasitě vydechla. Na okamžik zavřela oči – a právě včas: jen tak tak na vnitřní straně víček zahlédla mizet poslední prchavý obraz: Bašónin pobavený úsměv, zářící v jinak nezřetelné, tmavé tváři.
Znovu oči otevřela, pomalu zavřela diář na rok 1989, do nějž psala, a uklidila ho zpátky do šuplíku. Podívala se na hodiny nad automatem na kávu. Přestávka na oběd se chýlila ke konci, několik minut však ještě zbývalo.
Znovu zvedla tužku, aniž by přesně věděla, co má v úmyslu, a na volný papír před sebou nakreslila několika tahy jednoduchou tvář. Byla to ta nejprostší a nejschematičtější tvář, jakou si bylo možno představit. Nedalo se vlastně ani s určitostí říct, zda je to tvář dívčí nebo chlapecká. Jediné, co ji nějak vydělovalo z davu, byly dlouhé světlé vlasy. Oči měla velké a prázdné.
Napsala pod obrázek: LUMÍR, pak jej zakroužkovala a vedle mnohem precizněji nakreslila druhou tvář, která vypadala mnohem zajímavěji. Vyzařovalo z ní odhodlání, jistota a – proč si to nepřiznat – i mužnost a síla toho druhu, který ve svém okolí většinou postrádala. Byla to tvář někoho, kdo by se skvěle hodil na obálky komiksů o soukromých detektivech třicátých let, snad jen kdyby byl trošičku mladší…
Pod tuhle tvář napsala: ERIK a udělala k ní šipku směrem od tváře předchozí. Pak je obě znovu zakroužkovala.
Načrtla třetí tvář, dívčí. Byla mírně melancholická, možná trochu zatrpklá, ale jakýmsi způsobem vzbuzujícím zájem i vyrovnaná a celkem přívětivá a vstřícná. Byl to obličej někoho, kdo se už delší dobu pořádně nenajedl, obličej se sklony k vytřeštěným pohledům a nedůvěřivě zdviženému obočí, ale byl to obličej, jenž se jako jediný usmíval. Sice slabě a unaveně, ale usmíval se. Alena pod něj napsala: KASSANDRA, přidělala další šipku, která se k obličeji táhla od kruhu s oběma předešlými, celek znovu uzavřela do kruhu, a potom zaváhala.
Bašóna se jejímu vnitřnímu zraku tvrdošíjně vyhýbala. Neexistovala tak dlouho a šlo o radikálně jiný typ postavy (Alena se pousmála): o slečnu spisovatelku, ale i tak by…
…a s kým si to vůbec povídala?
Ono se nějakému firemnímu psychologovi lehce řekne, aby si zkoušela psát, že z textu, jakéhokoli textu, bude její utajené alter-ego, které ji pokradmu sužuje, mnohem více patrné, ale Alena si o nic moudřejší nepřišla. Naopak, občas s vámi vaše podvědomí hrálo dost divnou hru a Bašóna se na scéně objevila téměř sama od sebe, nikým nevolána. Šlo o momentální nápad.
Že by to byla…
Je to pseudonym, uvědomila si najednou. Ve skutečnosti se jmenuje jinak.
Ale jak?
Půl. Měla by zase začít něco dělat.
U téhle myšlenky si Alena udělala v duchu malou poznámku, a potom opět vytáhla diář ze zásuvky a napsala:
V tom si Bašóna vzpomněla na povídku o Aleně a trilobitech, kterou začala psát už před několika lety a kterou nikdy nedokončila, ačkoli se o to mnohokrát pokoušela. Povídka teď, již celé měsíce netknutá, spočívala na dně nejspodnější zásuvky stolu a Bašóně přišla na mysl jen zřídkakdy, obvykle ale někdy nad ránem, když nemohla usnout, nebo když se něčím cítila vyvedená z míry. Provokovalo ji to. Jednak nevěděla, co s ní (protože ji nedokázala dopsat a k smrti nerada vyhazovala jakýkoli text, když už si dala tu práci s jeho napsáním), jednak jí připadala příliš obyčejná, než aby mohla kohokoli zaujmout, jednak nepříjemně osobní. Jenže proč byla tak osobní?
Znovu tužku odložila a pousmála se. Najednou se cítila úžasně. Jako kdyby sebe samu umístila do jasně vymezených závorek a všechny své starosti přesunula na Bašónu. Ha! I ona, Alena Černá, umí dělat problémy! Není jen tak někdo, není jednou z mnoha! Na to, aby vystihl jedinečné esence její duše, byl jakýkoli text krátký!
Jenže zároveň to všechno bylo dost hloupé. Podle Bašóny neexistovalo nic jiného než slova, že? A ona, Alena, se přece nemohla… nějak… napsat beze zbytku, nebo tak něco. Takhle to nefungovalo. Ona věděla, že Alena, o níž psala, jako kdyby o ní psala Bašóna, je ona sama – i se všemi těmi nevyřčenými kousky – ale dokud to nevtělí do slov, nikdo to nepozná a ani ona sama nebude vědět, co o sobě vlastně ví…
Je tohle to, co by Erik nazval rozmlouváním s ilé, duší-motýlem? Ale k čemu jsou všechny ty ostatní příběhy? Pokud každá s postav rozmlouvá se svou ilé, svým jedinečným duševním dvojčetem, kdo je pak úplně vespod, v tom nejskrytějším pokojíku ve tvaru magnóliového poupěte? Jsou všichni odrazem pouze mým? Nebo jsou jako andělé, které člověk potkává u bran mezi úrovněmi existence?
„Přetahuješ,“ ozvalo se ode dveří a Alena sebou trhla, jako kdyby byla přistižena při něčem neslušném.
„Zase si prohlížíš ty zkameněliny?“ pokračoval Aleš a sedl si na okraj stolu. To se Aleně moc nezamlouvalo. Její stůl pro ni byl… ale co, stůl neměl žádnou duši a rozhodně nebyl součástí té její. Fixovat se na věci bylo povrchní a zbytečné.
Zato vést rádoby hluboké psychologicko-mystické řeči lze hodnotit jako velice užitečné.
Vzdala se.
„Mohl by sis tohle přečíst?“ zeptala se a podala Alešovi diář.
„Teď?“
„Jo.“
„Už bych měl být dole a…“
„Jenom ten poslední odstavec. Není dlouhej.“
Trpělivě čekala.
„Bašóna?“ ozval se Aleš nakonec, když zvedl hlavu od čtení.
„To je pseudonym.“
„A jak se jmenuje doopravdy?„
„Nevím.“
Aleš zaváhal. Patřil k tomu druhu lidí, kteří rádi nakupují knihy po antikvariátech, zhruba jednou do měsíce je přerovnávají ve svých čtyřech velkých knihovnách a při různých příležitostech během rozhovoru zmiňují myšlenky mnoha slavných spisovatelů, ale se skutečným čtením přicházejí do styku jen zřídkakdy a jejich zájem o knihy ihned po koupi opadá. Takoví lidé jsou však svým okolím považováni za velmi sečtělé a jim to patřičně lichotí, proto se snaží, aby to tak zůstalo.
„Co to vlastně má být?“ zkusil to.
„Takovej psychologickej test.“ Alena otevřela zásuvku po své pravé ruce a vyndala trilobita. „Nevím přesně, co je jeho cílem, ale kdybych to měla nějak popsat, řekla bych, že veškerá napsaná slova jsou jako zkameněliny, jen jsou… složitější. Ale to, co je opravdu důležitý, jsou nenapsaný slova. A ty při psaní vyprchávají. To, co napíšeš, je čím dál tím definitivnější – asi jako to, co už jsi prožil a co nejde změnit – a ve chvíli, kdy to dopíšeš, zbyde jen zkamenělina a to zamlčené, to, co by se dalo nazvat životem nebo duší toho příběhu, je nenávratně vtahu.“
„A co čtení?“ zeptal se Aleš. Cítil nutkání podívat se na hodinky, ale přece jen ho to proti jeho vůli trochu zaujalo. A s bejvalkama je lepší udržovat co nejlepší vztahy – alespoň s těmi, se kterými pracujete, ne?
„No jasně. Čtení je něco jako spiritismus. Taková rekonstrukce z otisků. Někdo si akorát postaví nedokonalou kostru, na kterou se bude prášit v muzeu, ale někdo naklonuje skutečný živý zvíře.“
„To už ale nikdy nebude to samý, že jo?“
„Právě.“ Alena diář znovu odložila. „Čtenář nikdy nemůže cítit přesně to, co cítil autor. Dokonalý souznění je nemož–“
Uvědomila si, co řekla, a s leknutím se zarazila, ale už bylo pozdě.
„Máš pravdu,“ ozval se Aleš po pauze, která byla o vteřinu delší, než by bylo bývalo přirozené, a vstal. Nemusela ani zvednout hlavu, aby viděla jeho výraz. „To máš naprostou pravdu.“

---

Vlasta Biedermajerová, profesorka češtiny (Mgr., PhDr.), dočetla a zadívala se na nezničitelný úsměv, který se vznášel na opačné straně stolu.
„A to jsi napsal sám?“ zeptala se podezřívavě.
„Ano.“
„Po všech těch krátkých a nesrovnatelně jednodušších textech, co jsi mi dva roky odevzdával? To ti mám věřit?“
„Nevím. A věříte? Nejsem schopný vymýšlet něco příliš složitého, to přece víte. Vždycky jsem psal jenom to, co jsem viděl – co mě, dalo by se říct, potkalo. Poslední dobou je to jen… zajímavější.“
„Potkalo… Mám tomu rozumět tak, že to, co lidé píšou, k nim podle tebe nějakým způsobem přichází zvenčí? Ale odkud? Myslíš si snad, že od Boha?“
„Co si já myslím? Neřekl bych, že by na tom ve chvíli, kdy píšu text, nějak záleželo. Ten už potom generuje myšlenky sám, zatímco já za pár let shniju v zemi. Ale ano, dobrá slova přetrvávají, takže pro mě je to způsob, jak být Bohem – do té míry Bohem, do které to jde. Řada těch postav přece nekončí mnou… a nevím, jestli má vůbec nějaký definovatelný konec.“
Profesorka Biedermajerová se otřásla.
To, co chtěl Štěpán ve skutečnosti říct, nebo co by chtěl říct, kdyby se trochu vyznal ve filosofii nebo religionistice, by bylo asi tohle: Život sám je příběh a všechno, co v něm my všichni napíšeme nebo vyslovíme jako vyprávění, tento svět odráží, avšak zároveň to tvoří svět nový. Je to jako nekonečná emanace světla, nekonečné zrcadlení podob, ale na rozdíl od filosofů a náboženských myslitelů minulosti se mi nezdá, že by za tím vším stál jediný nehybný a zářící bod, nejvyšší idea a prvotní hybatel, nýbrž že se to neustále stáčí samo do sebe jako jakýsi tvůrčí chaos, nekonečný hlubokomořský příkop plný dravých proudů, bytost s miliony chapadel. Ne, není to tak, že by všechny postavy byly autorovým odrazem, jak se domnívala Alena. Já jakožto autor jsem pouze jedním z mnoha. A pokud nelze najít žádný střed, ani v kosmu, ani v životě, ani v četbě, pak je Bůh vlastně všechno, je každým z nás a každou věcí, každým jedinečným okamžikem. Už jenom samotná existence je závratná.
Kdyby to byl řekl, byla by profesorka Biedermajerová, silně věřící katolička, možná odpověděla nějak takto: Nezdá se ti ale, že je to povyšování chaosu nad řád, pomíjivého nad věčné? Neudělali jsme si tímhle nekonečným zrcadlením a rozostřením všech obrysů z toho tisícihlavého monstra jakousi modlu? Kam se podějeme v tomhle labyrintu světa a slov, jejž kolem sebe všichni neustále předeme a činíme jej stále hustším a složitějším? Dřív lidé zavrhovali Boha, aby se za něj sami prohlásili. Dnes zavrhují Boha, ale činí nicotnými i sami sebe a jediné, co přežívá, jsou tak změny, které se bezhlavě řítí do budoucnosti. Není to ještě děsivější druh pýchy, nebo ještě něco horšího – jakási pohrdavá marnost, zlehčování a zesměšňování všeho, včetně sebe sama? Pak přece kromě tohoto zlehčování a samolibosti nad tím, že já o něm vím a ostatní ne, není pravdivé a podstatné nic!
Jenže ani jeden z nich nic neřekl, a tak oba jen na kratičký, trýznivý okamžik vychutnávali onu ve vzduchu visící neviditelnou hranu, o níž se jejich myšlenky lámaly a rozmazávaly v příbojové vlny nejistoty, tu prasklinu mezi jejich mozky vyplněnou tmou, která jako hranol štěpila všechny pojmy v absolutní, marnou a nekonečně krásnou, uchvacující a shovívavou nicotu.

---

…pohyb víčka přes vyděšenou duhovku, staženou křečovitým strachem kolem temného středu, v němž jako papírová loďka pluje namodralá hoblina měsíce. Nula? Tma. Vlhkost rozmazávající hranice mezi tělem a nocí. Šelest. Tma prýštící z bezedných šachet mezi kmeny stromů a slévající se s temnotou zornic, s temnotou mozkových závitů, s temnotou, jež se nezadržitelně rozevírá za obloukem zubů a nadechuje se chladného vzduchu plného mlhy a omamných, veskrze neznámých vůní. Nula. Vyděšený pohyb očí, díky němuž duhovka téměř zmizí, tvář stažená hrůzou se spojí se skrovným zbytkem měsíčního světla jen na tu krátkou dobu, kdy lesní noc prořízne jako nůž zajíždějící do masa strašlivý výkřik…

---

Protěž konečně zmlkl, ale dál držel její ruce. Svíral je tak silně, až mu zbělely všechny klouby a její kůže pod špičkami jeho prstů byla celá zkrabatělá, ale ona si bolest vůbec neuvědomovala, i když tam kdesi byla – tepala za jejíma očima, přelévala se sem a tam jako nezřetelná ozvěna a čekala.
Plakala. Nepamatovala si, kdy začala, ale zdálo se jí, že už pláče celé roky, že se vznáší v moři vlastních slz a to moře že je všude kolem, nesmlouvavé, neohraničené a bez citu.
V té chvíli si jejích slz všiml i Protěž, který byl do té doby v jakémsi transu. Oči měla zavřené a po tvářích se jí táhly dvě lesklé šmouhy. Slzy visely na řasách, kapaly na ochablé ruce, nos měla červený a oteklý a rty, vlhké od dalších slz, se jí chvěly. Udělala téměř nevědomý pohyb, jako by se chtěla z jeho sevření vymanit, ale jeho ruce ji odmítaly pustit. „Střemcho…“ Cítil, že začíná sám plakat. „Střemcho, prosím tě…“
„Co to bylo?“ vyrážela ze sebe mezi vzlyky a nechávala oči zavřené, jako kdyby se na něj už nikdy nechtěla podívat. „Všichni ti lidé… co to bylo za lidi? Co jsi jim to udělal za strašnou věc? Já… já to nechápu…“ Zdálo se, že příval slz nebude mít konce. Také Protěž zavřel oči, protože podruhé se už nedokázal přimět k tomu, aby něco řekl.
Zůstaly jen slzy a tma.
A kdesi za nimi se neustále ozývalo jakési mumlání, v němž by Protěž, kdyby v tu chvíli dokázal jasně myslet, možná rozpoznal stín svého někdejšího hlasu: „To není skutečné, rozumíš? Není ro pravda, není to pravda! Oni možná tvrdili něco jiného, víš, hlavně Štěpán, ale v tom to právě je: není žádné ,oni', chápeš? Není žádný Štěpán, žádný Erik, žádná Kassandra, Alena ani Bašóna, žádný anonymní ječící chudák v lese, žádný Lumír! Jsme jenom my, rozumíš? Jsme jenom my a jsme sami, a i když na ně nedokážu přestat myslet (prostě nedokážu!), jsou pouhým výplodem mojí představivosti, nic víc! Jsou jako vzpomínky na něco, co se nikdy nestalo, nebo jako bych chystal plány do budoucna pro někoho jiného než pro sebe. Jen šikovně pospojovaná slova, víš? Kouzlo. Říká se tomu příběh, a i když to vím jen od nich, je to zároveň moje slovo, ne? A všechna ta bolest? Není skutečná, není pravá, jsou to jen slova, tak přestaň už brečet, přestaň brečet, přestaň už prosím tě brečet, bože!“

---

Přestal jsem psát.
A doufám, že nikdo další hned tak psát nepřestane.

mar.mar., 29.01.2012 02:57:07

Komentáře napsat komentář »

Zatím nebyly zaslány žádné komentáře