Sen 12 - Listování na kolejích

Ačkoli to vůbec nezní přesvědčivě, domnívám se, že tenhle díl je ucelenější než všechny předchozí. Říká toho víc. Není však docela jasné, čeho vlastně. Jediné bližší informace o Zelené nebo Zásuvkové věži jsou zatím jenom tady: http://wayoutdc.cz/…galerie-vezi

Cesta po kolejích zpět k městu nebyla ani zdaleka tak všední, jak se mohlo snad z počátku zdát.
Nejprve znovu spatřila přízrak nekonečného deštného pralesa, kde koruny jehličnatých stromů a mlha společně vytvářejí něco jako ježatá bouřková mračna a na jehlicích je navlečeno tolik kapek, že každá větvička připomíná složitý smaragdový šperk.
Od stromu ke stromu jsou natažené těžké a vlhké opony z mlhy a lišejníků.
Mezi obludnými kořeny se rozvalují vodou nacucané kopce mechu plné skrytého života. Je slyšet zurčení vody spěchající po kůře a kapající z temně zeleného baldachýnu do zelenavě vlhké temnoty, je cítit houby, kovový chlad a hnilobu…
A pak… to bylo pryč. Stála na kolejích, které se vpředu i vzadu spojovaly v jediném bodě. Zářily ve věčně večerním světle nehybného slunce jako ohnivé jehly.
To se vracejí ty sny, uslyšela sama sebe. Nesnaž se namluvit si, že to byla jen vzpomínka nebo halucinace z vyčerpání. Jsou to sny a jsou skoro stejně silné jako realita (A tohle je realita!) Dovedou být nebezpečné, ano, ale momentálně na tebe nemohou, protože
(nejsem ve vlaku)
jsi vzhůru. Nějakým způsobem k tobě patří. Odpovídají záhybům na tvém mozku.
Někde jsem četla, že sny jsou jen způsob, jak se mozek zbavuje odpadu. Duševní ledvina.
Tak? A věříš tomu?
Na tom přece…
Na tom velice záleží! Vždycky záleží na tom, čemu věříš, i kdyby to navenek byla vědou naprosto zaručená fakta. A tohle ani žádné racionální vysvětlení nemá! Cítila jsi to? Tu slabou překážku ve vzduchu? A jak jsi mrkla a rozetřela si obraz toho lesa po rohovkách jako slzy? A jak potom…
Dobrá, nevěřím tomu! Věřím, že ty sny jsou důležité… ale věřím taky, že teď jsem vzhůru. Neodvažuj se mi to vymlouvat!
Dobrá. Fajn.
Vydala se dál a o několik minut později se to stalo znovu. Tentokrát viděla stezku vinoucí se úvozem kdesi v horách, kterou lemovaly horské květiny a pokroucené stromy propouštějící mezi větvemi světelné fábory. I na tu si vzpomínala. A stejně jako jehličnatý les, i stezka brzy vybledla a ztratila se.
Je to jako listování v knize, pomyslela si, když se z podivných úkazů nakonec stal pravidelný jev. Vracím se ve svých stopách. Ty světy jsou tady natlačené jako stránky v tlustém svazku, ale dokážou na člověka plně působit, jenom když…
…sedím ve vlaku.
Tentokrát se jí podařilo myšlenku zachytit. Ohromeně se zastavila a krajina kolem ní na okamžik zatuhla někde mezi nekonečnými kolejemi a zlovolným močálem.
Celou dobu jsem byla v tom vlaku, uvědomila si náhle s naprostou jistotou. Ten vlak, který nemá za okny žádné vně… a proč? Jeho stanice jsou totiž roztroušené úplně v jiných kdy a kde. To znamená, že jsem do něj musela nasednout. Opustila jsem město vlakem, ale kdy a z jakého důvodu?
V jejích vzpomínkách dosud jen neúplné a nezřetelné město minulého života získalo nový detail. Teď mělo nádraží. A to nádraží neleželo ve středu, ale kdesi na okraji, napůl zarostlé bujnou vegetací, nízké, zachmuřené a špinavé. Ano, už si vzpomínala. Věděla, kudy se tam jde. Všichni to věděli, ale nikdo tam nechodil. Přinášelo smůlu a stávalo se místem podivných setkání.
A všechny cesty ven z města byly stejně tabu. Ne oficiálně, samozřejmě, jenže…
Proboha, proč jsem tam jenom šla? Kam jsem to jela? Proč jsem si myslela, že se někam vůbec dá jet?
No, někdo to nádraží postavit musel, ne?
Možná najdu klíč v těch obrazech, pokud se budou odvíjet pozpátku dostatečně dlouho, pomyslela si. Možná se si vzpomenu i na to doposud zapomenuté a zjistím, kdo vlastně jsem a co jsem tenkrát hledala, protože teď už to nevím.
Hledám odpověď na otázku „co jsem hledala“? Ale co udělám, až ji budu mít? Budu… zase jen hledat dál? Má vůbec smysl pátrat po… otázkách?
Město tušila na obzoru jako zářící perlu, jedinou jistotu svého pochybného bytí, které se směrem do minulosti rozmazávalo a třepilo. Stačí jít po těchto kolejích dostatečně dlouho a prohlédnout si svojí tvář na jejím vyleštěném povrchu. Pak teprve bude mít smysl ptát se: „Kdo jsem?“
O několik hodin později se záblesky dostaly k jejímu rozhovoru s právníkem, který sám sebe nazýval pan Tengu, a Kassandra se znovu zastavila.

Byla obrovská. Nekonečno se o ni lámalo v křehká, zelenavá oblaka vířící v kouřových spirálách nad beztvarou a neurčitou zemí. Vypínala se do nelogické výše, probodávala nebe a nechávala se smáčet jeho vlahým deštěm, čechrajíc mraky a páry, navrstvená z ohromných bloků zdiva i neskutečných, vzdušných arkád. Její oblouky, sloupy a arkýře byly navzájem téměř organicky propojené – od masivní základny rozbíhající se do holé, dvojrozměrné krajiny řadou výběžků připomínajících pohoří plná hlubokých roklí a hřebenů, z nichž rašily štíhlé věže jako její mnohem skromnější kopie, až k poslední ostré a tenké, jehle se podobající fiále. Střed, uzel bytí, sloup vládnoucí vlastním časem a prostorem, osa a těžiště celého světa, který byl ve skutečnosti spíš uvnitř než vně, samojediná.
Zelená věž.
Nikdo ji nepostavil. Byla tu vždy. První. Už stála, čistá, jasná a neposkvrněná, když započal čas a obloha teprve získávala tvar prvními tančícími mračny. Vyrašila z nicoty. Teď živila a ukrývala zhruba šest miliard lidí, kteří se ji snažili pochopit. Alespoň někteří. Její tisícovky pater se vůči sobě někdy prapodivně natáčely a přeskupovaly a svazky ambitů a schodišť jako kdyby se neustále vnitřně vyvíjely, větvily a měnily podle vlastních nepostižitelných zákonů evoluce. A až jednou mraky ukončí svůj věčný tanec, čas se rozředí a prostor vypaří, věž ve své viditelné podobě zanikne. Přesto zde ale bude i nadále přítomná, jako skrytá možnost, neboť to je její nejskrytější podstatou. Čekání na další příležitost, další vtělení, nový počátek.

To bylo psáno na začátku Knihy.
Doktor Tinel sice Knihu nečetl (a kdo ano?), ale slyšel o ní a z ní dost na to, aby při pohledu na dítě propadl panice, kdyby se ovšem neuměl skutečně skvěle ovládat.
Celou pětinu Knihy vyplňovaly věštby vztahující se ke konci světa a jedna z nich mluvila o dítěti s čistě bílými vlasy. A v tomhle mdlém zeleném světle se mu skoro zdálo že…
Ale ne. Vlasy novorozence byly skutečně jen velmi, velmi světlé. Poměrně neobvyklé, to ano, ale rozhodně nešlo o nic nadpřirozeného.
Necháváš se příliš unést vírou ve věštby, řekl si v duchu. Možná je Kniha závaznou náboženskou autoritou, ale ty jsi vědec a víš, co je možné a co ne. Skutečně jsi třebas jen na vteřinu uvěřil, že vidíš postavu předpovídanou mýty? Že nastává konec, poslední vlna chaosu, Praskání oken, Otevírání křídel?
Později, když seděl v křesle pana Vanes, usrkával zelený čaj a ťukání šálku o talířek bylo jediným zvukem v místnosti, se některé z vizí vrátily a tentokrát doktorovi jeho racionálnější hemisféra na pomoc nepřispěchala. Viděl hroutit se zdi vysoké celé míle a myriády oken vysypávající se v blyštivých kaskádách. Viděl šachtu. A schodiště. A pak…
Doktor Leo Tinel se v křesle, které mu náhle připadalo příliš velké, neklidně pohnul.
„Jak že se jmenuje?“ zeptal se a byl dost překvapený, že se mu netřese hlas.
Pan Vanes, který vypadal, že spí, zvedl překvapeně hlavu. Jeho obličej, který měl do té doby opřený v dlaních, byl pomačkaný a ztrhaný.
„Lumír,“ odpověděl.
A na opačném konci pokoje se tichounce zavřela úzká škvíra, v níž do té doby zářila drobná, zvědavá hvězdička.

Kassandra se zastavila jen na okamžik, aby si pomyslela: Lumír…, ale pak přidala do kroku. Ne, teď nad tím vším nemohla přemýšlet. Byla unavená a hladová a…
Vystrašená. Tak? Skutečně ten doktor myslel na konec světa, který je už za dveřmi? Ale jak to vím?
Obrazy se začaly střídat tak rychle, že pokaždé, když mrkla, krajina kolem ní se změnila. Za nedlouho se ve vzpomínkách dostala k Erikovi, podivnému poutníkovi vyprahlým, špinavě červeným světem, a překvapeně se zastavila uprostřed kroku, takže poušť sice částečně vybledla, ale neztratila se. Skrz popraskané pláně a chuchvalce prachu prosvítalo bezové houští rostoucí kolem trati.
Erik cosi hledal. Byl na jakési bláznivé pouti za spravedlností, hledal místo, kde se jí mohl domoci každý. Říkal mu Zásuvková věž, i když podle popisu se Kassandře vybavil spíš odpudivě složitý kolotoč byrokracie chrlící nekonečné pásy papíru a pletoucí se lidem do života. Těm, kteří zbyli. A ona… ona mu odpověděla, že také něco hledá…
Krokusy…
To je to pravé místo, kam se musíš dostat, řekl jí Erik. Nevím přesně proč, ale myslím, že jde o jakýsi druh brány. Nedá ti odpovědi na všechny tvé otázky, ale přesto…
Kassandra dokončila krok a rudá poušť zmizela.
Větrný mlýn. Mlýn uprostřed nekonečných, mírně zvlněných lánů šafránu, který pozvolna mění barvu směrem k obzoru, jako mraky při západu slunce. Mlýn smáčející konce svých lopatek v záplavě květin… Tam se snažila dojet tím vlakem. Ale proč? Cožpak není jasné, že to není místo, kam by se dalo jednoduše doputovat?
Kdysi mi to zřejmě tak jasné nebylo. Je třeba se vrátit do města a začít znovu. Zevnitř.
A když Kassandra opět vykročila, lehounký žlutý plášť zmuchlaný podpaží, kolárek povolený a rukávy vyhrnuté nad špinavými předloktími, mihla se jí hlavou ještě jedna myšlenka: Ale ten právník, ten právník ti bude dělat potíže.

mar.mar., 14.09.2010 23:02:55

Komentáře napsat komentář »

Zatím nebyly zaslány žádné komentáře