Rekviem (Příběhy z nepaměti) - Část třetí

„Otevřená forma – reflektuje na zvláštní dialektiku otevřenosti a uzavřenosti časoprostoru. Je uzavřený – dán vždy jako jeden, nás přesahující, obklopující, svírající. Není možné mu uniknout, vystoupit z něj. Ale zároveň je i otevřený: události mohou dopadnout jinak, než se staly, nemají striktní logiku, pravdivost výroků upadá… Otevřená forma má se zavřenou společné to, že je také brána jako souslednost událostí: nicméně vnitřní logika, architektura této souslednosti, je úmyslně oslabena, aby atakovala čtenářovu (či posluchačovu) pozornost, vybízí jej k aktivitě, řka: ‚Tento příběh může dopadnout i jinak‘, nebo dokonce ‚Možná, že já, autor tohoto příběhu, lžu‘. Triviálně z toho plyne, že otevřenou formu má takový příběh, kterému není přidělen jasný, završující závěr (jehož součástí často, pro zvýšení vlastního efektu, bývá i predikce budoucnosti). To je ovšem minimální požadavek; zajímavější je, domnívám se, fakt, že pro otevřené formy neplatí Occamova břitva. Víme dobře, že kritériem pro nezmnožování entit je efekt, účel; otevřená forma, která se vzdává tohoto efektu, vzdává se pohybu k jednoznačnému cíli, může, ba dokonce musí nabízet odbočky, primitivně řečeno „zbytečná“ místa, postavy, události, nejlépe dokonce lži a protimluvy; otevřená forma ukazuje svět v jeho dějovosti, plynutí času a událostí, nesnaží se vytrhnout do vlastního světa… Účelem otevřené formy je pouze toto: tříbit mysl příjemce až k nejvyššímu bodu, to je k paradoxu, k vyřčenému Nic.“

Rozhodl jsem se využít vzácné příležitosti k argumentaci o Profesorově vlastním díle: „Ale vždyť i v otevřených formách vidíme pohyb, směřování k cíli, každé umění přece musí mít efekt…“

Profesor si oddychl, aby tak zdůraznil trivialitu toho, co se právě chystal říct: „Žádná z těch forem nikdy není čistě jednoho druhu. Respektive jako čistou zavřenou formu si představuji antické tragédie – ovšem čistá otevřená forma není možná, aby reflektovala naprostou rozmnoženost světa do nekonečna událostí, to se těžko popisuje. /Pomalu vydechl a přivřel oči, následně zhluboka nabral vzduch do plic, narovnal hlavu a důrazně pokračoval./

Ovšem, co se týče Vašeho chápání /i po pěti letech mi vykal/ mé typologie efektu, tady s vámi, bohužel, musím ostře nesouhlasit. Že otevřená forma v mojí teorii oslabuje efekt, neznamená, že na příjemce nepůsobí mocnou silou! To by potom bylo umění! Efekt v mém podání znamená totéž, co absolutní význam, oproti významu jako poukazu – což je, obávám se, další věc, kterou jste ve své doktorské práci zpracoval dosti nešikovně. Nicméně, mám velkou radost, že se mému dílu ještě vůbec někdo věnuje i po mém nestoudném zostuzení, k němuž vůbec nebylo třeba argumentace, stačil jen jeden nepochopený článek, a to prosím po stovkách těch, které mi vynesly, dá-li se to tak říci, slávu! Ne nadarmo se říká „všechna sláva, polní tráva“, a ještě další věci o ironii osudu… Ten, kdo si dovolil kritizovat Dostojevského, skončil jako uražený a ponížený! Haha!“

Jízlivý, krutě ironický smích, který teď zbrázdil Profesorovu tvář, jen vypovídal o tom, jak silně je v něm ona křivda zapsána, a také, že smíření se už asi těžko dočká. Protože jsem nikdy nebyl psycholog ani obzvláště soucitný člověk, chtěl jsem jeho tok myšlenek přerušit, nemaje vyhlídky na jejich skutečné pochopení.

„Dáte si kávu?“, nabídl jsem takovým tónem, aby mé úmysly pokud možno nebyly zpozorovány.

„Ne, díky…“

„Vždycky vám udělá dobře, půjdu ji udělat, nebo si radši dáte čaj?“ A už jsem nakračoval do dveří, doprovodil jsem otázku akcí, jak to zkrátka dělají manipulativní lidé, kteří si chtějí vynutit odpověď.

„Tak dobře, kávu… Děkuji.“

Profesor žil už dlouho sám, jelikož jeho žena zemřela před několika lety. Dalo by se říct, že má pozice u něj byla dosti nenahraditelná, důvěřoval mi, až na jednu věc, se kterou jsem se nyní chtěl vypořádat. Byl jsem pro něj nezastupitelným pomocníkem, jelikož už neoplýval přílišnou energií a po svém zostuzení v aféře „Novák kontra fanoušci Dostojevského“ docela ztratil chuť chodit ven, přinejmenším v takové míře, jak tomu bylo ještě před dvěma lety.

RDG, 10.02.2011 20:21:49

Komentáře napsat komentář »

[1]

jurach

12.02.2011 02:18:11

v začátku sem se trochu plácal (to „řka“ tam je naschvál nebo chybí „í“?), ale následný nenásilný seznámení s profesorovou povahou je super celkově další plus (už třetí)

[2]

mar.mar.

12.02.2011 23:13:55

A ono má nějaký umělecký dílo absolutní význam :D Pořád se to drží své poměrně dobré linie. Začátek mě trochu vyděsil, i když se snaží znít jako profesorská filosofie, tak to místy nemá vůbec logiku ve vyjadřování(věci mohou dopadnout jinak, než se staly) a i jiná spojení nebo slova nejsou použita správně (oddechnout si nemá takovýhle význam a mám pocit, že se reflektuje něco, ne na něco) ale jinak jsem stále zvědavý a pokaždé čtu s velkým zájmem ;) Doufám, že mé komentáře jsou po tolika letech brány už jen jako nutné zlo.

[3]

Rdg

13.02.2011 15:06:22

Pánové, díky moc… Mar.mare, nutný zlo je spíš tahle kapitola, čekal jsem mnohem horší reakce:-)

[4]

jurach

13.02.2011 15:14:44

bez tvejch komentářů by tu nebylo žádný zlo – takže díky marmare, wayout žije v rovnováze