Rekviem (Příběhy z nepaměti) - Část pátá

Fantasmagorie.

Sešeřelému náměstí dominovala skutečně impozantní gotická katedrála s osvětleným vnitřkem. Věž, v níž bylo umístěno celé bratrstvo zvonů, vypadala jako svíčka prudce vztyčená do nebe a planoucí zevnitř. Co žene člověka k takovým gestům?, pomyslel si. Pohled se mu svezl po obloukovém průčelí, přes vymalovaný biblický výjev snad se dvěma stovkami postav všech barev a výrazů, až k zemi, jejímž kobercem byly kočičí hlavy. O katedrálu stála opřená dívka. Dívala se do země.

Měla na sobě bílé tričko bez vzoru, které ji svrchu kryl lehký černý svetřík. Červená sukně dosahovala přibližně ke kolenům docela dlouhých, štíhlých nohou. Rudé otevřené polobotky, střevíce bez podpatku, působily jako koktejlové třešně připíchnuté na slánku, jejich karmínová až šarlatová barva ostře kontrastovala s neopálenýma, přesto svůdnýma nohama. Dívala se do země, což působilo v ten vrcholně komorní okamžik jaksi příhodně pokorně. Nad její postavou se dominantně klenula ona malba zpodobňující ukřižování Krista. Ten jakoby pohledem stočeným k zemi na dívku upíral zrak a ona se kála. Jidáška, napadlo ho.

Z jinak liduprázdného náměstí se vydal postranní uličkou – kam vlastně? Zdálo se, že je zkrátka puzen chodit, bez přestání, v naději, že někoho potká. Po asi padesáti krocích se ještě jednou naposledy ohlédl k dívce. Stála bez hnutí, setrvávala ve svém pokorném dumání. Bude dalším z těch, které člověk zachytí na chvíli v paměti a pak nemilosrdně uplynou. V bůhvíkam vedoucí uličce narazil na plastiku, která mu podivuhodně připomínala výjev, jehož byl svědkem před chvílí.

Marie, Kristus a Magdaléna. Ony zahaleny v roucha modré a červené barvy, stará, osvědčená symbolika, krev i nebe ve vzájemném překrytí. On jen ve zlatém rounu. Dílo bylo velmi sugestivní. Autor si dal záležet, aby Krista vyobrazil s detailní pečlivostí vzhledem k fyziologickým faktům: šeredně vystouplé lícní kosti a hrudní koš, nepřirozeně hubený pas, kostnaté ruce a nohy, šlachovité, vyzáblé tělo. Nekonečná trýzeň pohledu. Zaujalo ho, jakým způsobem autor zpracoval právě zraky postav. Marie s nakloněnou hlavou hleděla šikmo vzhůru, přesto nikoli do Kristovy tváře, spíše na rameno. Ten pochopitelně stáčel svůj zrak v ostrém úhlu k zemi. Magdaléna, oproti tomu, se zakloněným týlem držela oči v sloup, jakoby v očekávání odpovědi na otázku, kterou se Spasitel rozloučil s tímto světem. Přesto, že celá scéna se odehrává v jednom čase a na jednom místě, zdálo se mu, že se tak zároveň děje ve třech zcela různých světech. Kristova duše se ukrývá, dohasíná mu zrak, Marie prosí Boha za odpuštění, kdežto Magdaléna hledí k nebesům vzpurněji, skoro až ve vzdorovitém očekávání odpovědi, kterou se sluší v takové situaci podat. Podání vysvětlení. Marie, rozlítostněná tragédií, běduje, kdežto Magdaléna si pokládá otázku po tom, co se vlastně stalo, je v ní znepokojení, zárodek vzdoru proti Božímu rozhodnutí. Tři postavy, tři světy v jednom světě, trojjedinost. Obě dvě ženy stojí ve vzájemném protikladu, ale společně, v jednotě, stojí v protikladu proti hlavní postavě onoho výjevu. Ne, nikdy ho nepřestane fascinovat ukrytá geometrie všeho umění, prohlásil programaticky sám k sobě a trochu ho zahřálo.

Po celou dobu nepochyboval, že směřuje k Cíli. Netušil ovšem, kde se má nacházet, a zdali se jedná o místo, či o nějaké poslání, či úkol, a tak se jeho znalost Cíle ukázala být čistě formální. Ví, že má někam jít, ale neví, kde to je a kudy se tam dostat. Minul rozlehlé výlohy obchodů s oblečením. Šiky tašek-žaludků v reflexivních barvách vytvářely pozadí pro nucenou komunikační scénu, v níž se setkaly tři mužské figuríny se třemi svými ženskými protějšky, všichni bez hlav, při slabém osvětlení spolu vedli bezhlavou komunikaci. Na protější straně ulice stál obchod s botami, jeho výloha vypadala jako obří terárium, v němž se proháněly jednotlivé kusy obuvi. Netušil, kam jde, až došel na konec ulice.

Nejednalo se o slepou uličku. Pokud ho nešálily smysly (čemuž nevěřil příliš pevně), závěr cesty se spíš podobal narychlo vytvořenému konci světa. Pruhy domů a obchodů, které lemovaly třídu, po níž si ještě před chvílí vykračoval, byly v půlkách utnuty, a mezi nimi zelo nepropustné, hustě černé plátno. Bylo rozprostřeno do těžko představitelné výšky, co zrak stačil, nebylo vidět ani kus oblohy, jen vzdouvající se plachtu, připomínající nekonečné moře prázdnoty. Bylo ale možné se jí bez rizika dotknout. Editor to vyzkoušel, nic se nestalo. Její vlnivý pohyb jej ale přesvědčil o tom, že z druhé strany musí alespoň něco být. Každé místo je již v nějakém místu, prostoru, tedy existuje nekonečno prostorů. Nebo je prostor jenom přívlastek v jinak konečném, ačkoli monstrózním a nepředstavitelném tělesu. Z naděje se klonil k první variantě.

Mátla ho intuice, jeho nejvěrnější družka. To mu nedodávalo na náladě. Byl zvyklý orientovat se spíš podle ní, než podle složitých myšlenkových konstrukcí, systematicky připravených a od života dokonale odtržených – takové uvažování by se od něj jako od starého, kdysi váženého Editora očekávalo. Nikdy se jí nevzdal, vždy ho vedla ke správným závěrům, jakkoli se cesta k nim mohla zdát složitá. Nyní ale, v tomto prapodivném ne-místě a ne-městě, jej intuice vedla dál, k vytyčenému Cíli, o němž netušil, kde je, a navíc pravděpodobně narazil na konec prostoru – jak a kam má jít, a jak vůbec myslet na „kam“, když buď prostor končí, či jich je nekonečno. Mysl mu ustrnula v paradoxu a zoufalství, představoval si, že je teď odsouzen k věčnému bloudění touto neznámou skutečností. V tom z jednoho z posledních domů před Koncem vyšla žena. Měla naspěch, vyrazila směrem od černého plátna na druhou stranu, kvapnými kroky se vzdalovala od Editora. Ten se rozhodl ji za každou cenu dostihnout. Na mikádo ostříhané blond vlasy se jí ve spěchu kolébaly ze strany na stranu, přičemž odkrývaly sytě, živelně červené náušnice. Přes černý přehoz měla širokou fialovou plstěnou šálu. Editor ji dohnal za nějakých deset sekund. Na jeho volání nereagovala, tak ji musel jemně uchopit za rameno a naznačit jí, aby se otočila. To udělala, ale nic přitom neřekla. Editor se chtěl ujmout slova, v tom si ale uvědomil, že vůbec netuší, na co by se měl zeptat. Aby zakryl trapnost nastalé konverzace, vypustil ze sebe: „Kudy odtud pryč?“ Žena opáčila nečekaně: „Johne, řekni, že to není pravda…“ Ruku téměř úplně schoulenou v titěrnou pěstičku přisunula skoro až k ústům, a oči jí začaly vlhnout. Editorovi unikal smysl její reakce. Jak to bývá, když člověk mluví s někým, kdo mu nerozumí, domníval se, že pomůže zvýšení hlasu – zopakoval svou otázku důrazněji. Žena však pokračovala ve své etudě: „Jak jsi jen mohl? S takovou flundrou! Celou tu dobu jsi mi lhal!“ Krůpěje slz se jí vyřinuly po líbezných tvářích, a v uvztekaném pláči se vrhla na Editora, bušila do něj svýma útlýma rukama, symbolicky, jak by se podle všech stereotypů v dané situaci očekávalo. Editora ani na setinu vteřiny nenapadlo projevovat odpor, bránit se: plynul s tímto absurdním scénářem v tupém očekávání jeho konce. Neznámá teď dlela na jeho rameni a plakala. Editor byl z tohoto výjevu nanejvýš rozpačitý. Rozhodl se ji oslovit. „Madam,“ načež jí lehounce zatřásl ramenem, „madam… Je čas jít.“ „Opravdu?“, odpověděla. Editor přitakal. Na to ovšem nereagovala a stála v němém očekávání. „Ano, o – prav – du.“, zdůraznil Editor. Přišla opět nepředvídatelná reakce: „Pak tedy slib, že už budeme navždy spolu, jen ty a já…“ Stařec pozbyl poslední doušek léty pečlivě sbírané trpělivosti. Odtrhl od sebe ženu tak nenásilně, jak to jen situace dovolovala, a obrátil se na útěk, Konec prostoru nechával za sebou. Žena se vydala za ním, avšak na podpatcích klopýtala, až nakonec zakopla o vyvýšenou dlažební kostku. Propukla v usedavý pláč, což ho sevřelo u srdce. Nečekal ale, a vydal se dlouhou ulicí pryč, pryč od nesmyslného, konec nemajícího rozhovoru.

Ulice, z obou stran lemovaná nízkými domky, připomínala jakési botanické království. Ob tři kroky (či pět, na tom nesejde) se tyčil strom, před každým domem se nacházely desítky květináčů s nejrůznějšími bonsajemi, ozdobnými květinami i stromky. Světelné kužely lamp se zde však potkávaly jen zřídka, lampář, který je sázel, si vykračoval v práci dlouhým krokem. Stašidelná cesta přivedla Editora k plechovému mostku, který vedl přes poklidně bublající potok s terasovitě upraveným korytem.

Octl se na louce, byl pozdní večer, zapadalo slunce. Nesmyslnost onoho časoprostorového skoku jej celkem nechala klidným, již tušil, jak se s nastalou situací vypořádat, jak ustavit svůj rozum pánem všeho, co dokáže myslet, všeho, co zde zažívá. Louka se tyčila na útesech, které znal. Přísahal by, že je nad anglickým městem Hastings. Upřímně, řekl sám sobě, je to tak podstatné? Těžko. Když zaostřil svůj pohled do nevelké dálky, naskytl se mu pohled, který ho svou podbízivostí vybudil k dalším myšlenkám. Došel na vzdálenost deseti kroků k mileneckému páru. Už totiž věděl, že nebude zpozorován.

Na samém kraji louky, při srázu, stínící zapadajícímu růžově-oranžovému slunci opředenému šálem červánků, stála ona žena, tentokrát však sevřena v náručí muže s dlouhými, v lehkém větru umírněně poskakujícími vlasy a bílé rozhalenkové košili. Měl strniště, značně vypracovanou postavu a byl o dvě hlavy vyšší než Editorova předchozí komunikační společnice. Tohle není John, ozval se hlas v Editorově hlavě, a on věděl, že mluví pravdu. Z nějakého důvodu došel k závěru, že ten muž jako vystřižený z obálky céčkového románu pro ženy se jmenuje Diego a je zahradník. Zatímco žena na něj upírala oddaný, láskyplně odevzdaný pohled, Diego jakoby si ji spíše měřil s minimální nutnou dávkou arogance, nadvlády, byl to pohled, který nesmí nechávat pochybnosti o rozdělení rolí, o tom, kdo má jaké karty a že tato partie dopadne podle očekávání obou zúčastněných. Přesto mu nechyběla vášeň, vyzařovala z něj. Editora nesmírně zarazilo, do jakého řetězce myšlenek a odezírání se nyní dostal; když spatřil, že se brakový scénář mezi oběma milenci začíná bod po bodu vyplňovat, zůstával stát jako opařený; myšlenku, která se mu zdála vést na správnou cestu k odhalení úniku z této špatně napsané reality, přerušila exploze nebe. To se roztrhlo ve dví, a olověně šedou škvírou se celou oblohou počali na Zemi trousit obří mravenci s laserovýma očima. Po chvíli z moře vystoupily na souš zmutované piraně s nohama a křídly. (Proč sipři pohledu na nastávající fantasmagorickou apokalypsu vzpomněl zrovna na to, že piraňa je sladkovodní ryba?, ptal se sám sebe.) Milující se pár nechal být a vzal nohy na ramena. Louka se však jevila nekonečně rozlehlou, po uličce, která sem Editora dovedla, nebylo ani stopy. Vyzbrojen pouze abstraktní a nanejvýš formální myšlenkou na svůj Cíl vyrazil nazdařbůh vpřed. Klouby stižené artrózou úpěly při pokusu o běh, na čele mu rašil studený pot, cítil jeho slanou chuť v ústech, srdce zběsile bilo a hrozilo se zastavit. Mravenci i piraně mezitím postupovali, drali se kupředu a plenili veškerý terén ve své blízkosti, stále vzdálení ne více než dvě stě metrů od utíkajícího staříka. Takhle tedy skončím, napadlo ho. Před očima mu neproběhl jeho život, nýbrž pouze strohá rekapitulace dnešních událostí – ne-město, žena, invaze nadpřirozených bestií. Louka skutečně neměla konce, nepočítáme-li její ohraničení útesy nad mořem. Táhla se v nedozírném, příjemně zeleném pruhu až za horizont. Barva vskutku nehodná takové situace. Editor si ale náhle povšiml, že se v homogenním moři jemného pažitu tyčí strom, asi dub. A co víc, vedle toho stromu někdo je. Způli proto, aby jej varoval, a způli proto, aby mu dotyčný pomohl (o čemž pochyboval, ale v té chvíli se chytal stébla), se vydal právě tímto směrem. Jeho intuice přikyvovala. Na místo doběhl ani ne za půl minuty; malý mužíček jej vítal máváním, snad nedbaje nestvůr, které se šikovaly na horizontu. Jak stařec dobíhal, rozeznával na svém možném zachránci něco zvláštního, podivného.

Onen drobný člověk neměl tvář. Zíral na Editora vlídnýma mandlovýma očima, napřahoval ruku k pozdravu. Vědec, opřený rukou o kmen stromu a v předklonu, usilovně lapající po dechu, se ze sebe snažil vypravit alespoň hlásku, ale nemohl, naprosto se zadýchal a byl vyčerpaný. S vypětím všech sil ze sebe nakonec vydal jen sípavé „kudy?“. Mužík zaklonil hlavu a majestátně prohlásil: „Tento strom skrývá tajemství věků. Jen ten, kdo rozluští jeho tajemství, se může stát mistrem mystické Cesty. Jeho tajemství je tak tajemné, že to svět neviděl. A teď mne omluv, musím se vrátit na svou planetu. Nikdy, nikdy ale nezapomínej – to největší bohatství se ukrývá uvnitř. To je to největšejší tajemství života a smrti.“ Pak zdvihl paži, vztyčil ukazováček a jako bleskovým výtahem se katapultoval směrem k nebi. I přes blížící se smrt – mravenci s piraněmi již byli sto metrů od Editora – si jeho rozum udělal čas na údiv nad obzvláštní stupiditou onoho výjevu. Přesto ale stoprocentně věděl, že onen mužík, i tento strom mají v prazvláštní skutečnosti své místo a smysl, podobně jako červánky zalití milenci u srázu, podobně jako mašírující hordy fantasmagorických zmutovaných bestií. Všechno má smysl. Zatřásl hlavou, probral se z přemýšlení. Zoufale zatřásl stromem, pokusil se na něj vylézt, okamžitě spadl, zase se postavil na nohy – a v tom mu intuice dodala nápad, o němž tušil, že je jistě poslední v nastalé situaci. Jal se recitovat.

Strome,

tvá krása je nekonečná,

tvá moudrost je nebetyčná.

Strom – moudrý vládce lesa.

Zafungovalo to. Strom před ním ožil jako jedna silná noha, rozevřel obrovské, nesmírně moudré oči, objal ho větvemi… Dál si Editor pamatuje to, že se ocitá na náměstí obklopujícím právě tu katedrálu, kde před několika hodinami zpozoroval pozoruhodnou krásku. Náměstí pulsovalo životem, právě probíhaly trhy.

Sám uprostřed proudících davů si Editor po chvíli uvědomil, že se určitě nachází na městské slavnosti s doprovodným programem. Nalevo od katedrály stálo podium, napravo jakýsi ring, v němž dva soupeři právě sehrávali partii zvláštní deskové hry. Když přišel blíže, uviděl, že hra spočívá v zapichování kolíčků do elektronicky vybavené desky. Patrně bylo cílem hry odříznout cestu soupeři na svou stranu hrací plochy. Hra to byla dost kuriozní, soupeři při ní sváděli podivně naivní argumentaci, která jistě tvořila podstatu celého zápasu.

„Ptám se tě, jestli se mnou nechceš jít ven.“ Načež začínající zapíchl svůj první kolíček do hracího plánu.

„Říkám, že mám momentálně spoustu učení.“ Oponent kontroval.

„Dobrá. Můžu počkat po zkouškovém období.“

„To mám ale prázdniny.“

„Po prázdninách se ale vracíš do školy, můžeme pak jít spolu ven.“ Rychlost, se kterou první z hráčů zasypával svého protivníka argumenty, byla udivující. Hrací kolíčky hlasitě klapaly při aplikaci do desky. Razantní dojem ještě podtrhovala síla, se kterou vždy po svém argumentu praštil do šachových hodin. Jeho soupeř byl viditelně nervózní a mnul si již dost mastnou ofinu.

„Ale já se budu muset učit každý den i po prázdninách.“ Vysoukal ze sebe nakonec nepřesvědčivě. Oproti svému soupeři až trochu ostýchavě umístil svůj kámen do plochy a znepokojeně se zadíval před sebe.

„To nebudeš. Navíc jsem tě včera viděl, jak jsi šel na koncert, na který jsem tě sám zval, říkal jsi, že nemáš čas.“, vpálil s ledovým klidem a suverenitou opět první hráč.

„Tak já prostě řeknu, že s tebou nechci jít ven!!“, zareagoval k údivu publika nervózně druhý hráč. V tom se na jeho straně stolu rozsvítila červená kontrolka, ozvalo se třikrát ostré zabzučení. Prohrávající napůl vztekle, napůl rezignovaně máchl rukama, které pak založil na prsa. Jeho protivník se na židli ležérně zaklonil a věnoval soupeři samolibý úsměv. Soupeři si pak podali ruce a dav vypukl v jásot. Výherce této partie verbálních šachů byl jistě místním přeborníkem.

Hned jak krátká partie skončila, začal umělecký program na podiu z druhé strany náměstí. I tam se šel Editor podívat. Ne, že by ho v této prapodivné realitě snad mohlo něco ještě překvapit: viděl nejabsurdnější, nejkýčovitější a nejnesmyslnější věci vměstnány do intervalu, o kterém naprosto nedokázal vypovědět, jak dlouhý byl; přesto představení, jenž měl shlédnout nyní, v něm zanechalo nejhorší myslitelnou pachuť.

Rozevlátý básník v košili se chopil mikrofonu a slova. Snad tribun lidu, nebo místní kuriozita, každopádně ještě před tím, než začal číst, se z publika ozýval povzbuzující řev takových akustických proporcí, že byl snad schopen zahlušit i Editorův vnitřní hlas. Když umělec okázale upozornil publikum, ať se ztiší, a začal recitovat, točila se Editorovi hlava. Tak hnusnou, nízkou a vulgární poezii ještě neslyšel. Měl v tu chvíli pocit, jako by byl nejosamělejším člověkem na zemi: stísněn v davu, který básníka podporoval po každé sloce zvířecím mručením a vřískáním, vystaven nejnižším, nejprimitivnějším rýmovánkám o genitáliích, sexu a všem pudovém. Když zaslechl „Zelená je louka, hlavní je, když se šouká…“, obrátil se na ústup, tentokrát ovšem bez nejmenšího zdání, kam se vydat. Ztratil pojem o Cíli. A v davu byl ztracen: ne, neopovrhoval ostatními; nechápal je.

Pozoruhodné mu především přišlo, jak v tomto společenství probíhala komunikace. Lidé sice byli obdařeni jazykem, každý z nich měl na sobě ale tričko, které o něm sdělovalo nějaké údaje, a primárně tento kus oblečení přitahoval pozornost ostatních. Dokonce spatřil skupinu patrně místních mladíků, kteří na měli trikách popsánu velikost svých reprodukčních orgánů. Netušil, zdali se to dalo i zde považovat za nestydatost; matky své dcery za oční kontakt s těmito hochy napomínaly, dcery, jak Editor zpozoroval, při tom však na sebe spiklenecky mrkaly. Patrně tedy onen pohodlný typ rebelství…

Dobrých dvacet minut strávil sezením na patníku, hluboko ponořený do sebe. Když vzhlédnul, uviděl starobyle oblečeného mladého muže. Tělem, směrem od hlavy dolů, se mu rozlil pocit blaženého zahřátí. Jakoby v něm přeskočila jiskra, věděl, že právě jej se musí zeptat na Cíl. V naději vyskočil z patníku na churavá kolena a svižně se vydal za mladíkem, kterého po chviličce dostihl.

„Mladý muži, omluvte mě, kudy k Cíli?“ Editorova víra v jeho možného zachránce byla naprosto neotřesitelná. Neznepokojila ho ani odpověď, jíž se mu dostalo: „Když jsem v tom věku byl, v kterém se lidskému rozumu rozdíl mezi dobrým a zlým ukazovati počíná, zdála se mi toho nemalá potřeba…“

„Stop!“, vykřikl Editor, a uchopil kuriozně oblečeného muže oběma rukama za paže, což vzbudilo pozornost kolemjdouích.

„Ty sem nepatříš!“, řekl Editor, vyjevil tak nahlas myšlenku, která se mu zdála již zcela samozřejmá.

„Ne.“, odvětil stručně mladík.

Editorův další zážitek by mohl pochopit pouze člověk, který by se na chvíli stal čerstvě vypnutým monitorem staré televize. Obrazovka z jasných barev přechází až do černé, i po chvíli je ale na ní patrný bílý pruh dřívějšího obrazu, než i ten se ztenčí do nicoty a zcela zmizí.

Editor se probudil, a zjistil, že to všechno byl jen sen.

Jeho rozum si ale uvědomil, že je naopak zcela vzhůru, a že dojem, že vše je jen sen, má svoje zcela pevné místo v celkovém běhu těchto událostí. A že právě tímto uvědomněním si, prozřením, se ocitl v Cíli.

RDG, 03.03.2011 23:04:14

Komentáře napsat komentář »

[1]

mar.mar.

06.03.2011 17:39:36

Pamatuju si na to z čajovny. Než se to rozjede, je to dost těžkopádný a těžký a obsahuje to zase spoustu nechutných slov (uvztekaný) nejvíc se mi líbila část s piraňama a verbálníma šachama a vůbec celkově mě to docela pobavilo. jelikož sjem to v čajovně ale slyšel už dost dávno, naskýtá se otázka, jestli to vůbec patří k předchozím částem s profesorem, jen to bylo napsáno dřív, jestli to tam bylo dodatečně včleněno, nebo je to úplně mimo.

[2]

Rdg

08.03.2011 01:13:27

Ahoj, díky, ale patří to tam, bylo to napsaný normálně až po čtvrtý kapitole… díky, že jsi to přečetl:-)