Studoval jsem sedm let. Obor: světová literatura. Se vzděláním, kterého
se mi dostalo, bych mohl učit i na lepší univerzitě. Moje aktuální
pracovní náplň? Kávička, nákup, podávání deky, je-li Profesorovi zima,
její následné odjímání, přijde-li nával horka. Také spravuji archiv
jeho sebraných prací. To vše bratru za úžasných jedenáct tisíc
čistého.
Kdybych byl otázán, proč jsem zvolil práci u Profesora namísto budování
slibné kariéry (někteří lidé si prý univerzitní profesory cení velice
vysoko), řekl bych… že nevím. Jistě, Profesor Novák byl svým způsobem
legenda: jeho mimořádný rozhled po celosvětovém kulturním spektru byl
pověstný, byl schopen najít styčné body i v nejodlehlejších
uměleckých projevech. Jako nováček jsem například dostal tři dny volno,
ve kterých jsem se měl seznámit alespoň se základy Mahlerova hudebního
díla (pochopitelně naprosto nesplnitelný úkol). To mě velice šokovalo,
jelikož jsem byl přijat jako asistent profesora literatury, doufal jsem, že
mu budu pomáhat při psaní článků, a třeba se naskytne situace, kdy jedna
či dvě mé myšlenky ulpí pod Profesorovým perem… Až takových výšin
dosahovala moje naivita! Namísto toho vrchol mé intelektuálně-kreativní
činnosti nastával zpravidla při přesčasech, kdy si mě Novák zavolal, a
potřeboval se mnou něco „velice nutně probrat“ – tato fráze se
postupem času stala kódovým označením pro nejroztodivnější zkazky,
úvahy o zcela marginální literatuře, kterou jsem většinou vůbec neznal
(bůhví, jestli vůbec existovala), ale především pro jeho rozmáchlé
vzpomínání na doby největší slávy, na cesty po světě díky úspěchu
jeho stěžejního díla „O otevřených a zavřených formách
v umění.“ Profesorovi jsem byl věrný, toleroval jsem mu dlouhé, knižně
znějící monology, snad ve víře, že jednou budu oprávněn také
k podobné dlouhé řeči. Za dobu mé pětileté služby se tak ovšem nestalo
ani jednou. A ačkoli jsem byl Profesorovi naprosto věrný i v době, kdy
byl exkomunikován z literárně-vědních kruhů pro svou radikální kritiku
Dostojevského („Polovina detektivek je lepší Zločinu a trestu…“),
stále přede mnou tajil obsah jedné ze složek jeho archivu. Prý se jedná
o jeho rané komediální pokusy, ani paní prý neví, že někdy něco
podobného psal, a ať mě ani nenapadne to číst, dokud bude naživu. Jistě
vám vrtá hlavou samozřejmě se nabízející otázka, na níž hned odpovím:
ne, nevím, proč jsem se do oné složky nepodíval, ačkoli jsem k tomu měl,
nepřeháním, stovky příležitostí.
Postupem času se můj rozum začal obelhávat v tom smyslu, že mé poslání
spočívá ve vyzdvihnutí Mistrova odkazu, a že k tomuto je zapotřebí
velkých obětí, v mém případě kariéry a společenských styků.
Zjišťuji, jak pevně jsem se se svou rolí sžil, prohlížeje si sám sebe
jako v zrcadle, přičemž šperkuji svůj obraz nejedním vyznamenáním;
také mi někdy přijde na mysl představa, jak se procházím po městě a dav
ševelí: „To je ten, kdo spravuje Novákův odkaz, velkou oběť,
velkou…“, načež vzedmu hruď, a procházím předstíraje, že jsem nic
neslyšel, jen trochu pomaleji, ve slastném opojení z vlastní autority.
Rekviem (Příběhy z nepaměti) - Část druhá
Komentáře napsat komentář »
Je to dobře napsaný. Na to, že jeho hlavním zaměřením byla literatura, se k Zločinu a trestu nechoval moc uctivě ;)
představení se fakt povedlo 

jsk
,vyborny. hlavne to (nerikam ze ultraoriginalni) pojeti, tedy po prvni dejove casti, druha predstavovacka, popis hrdiny. podařilo se ti za celej text udrzet konzistentost povahy hrdiny. jo, jasne, tri odstavce, to je fakt namaha…no nekdy je to tezky i dve vety.
akorat te moc prosim vyskrtni posledni vetu prvniho odstavce a jeste lepe vubec je nikdy nepouzivej.