Stařík postává na úzkém chodníku před žlutou budovou. Kdyby měl
vlasy, vítr by mu je divoce čechral; takhle jen prohání poslední
přeživší snítky tabáku v jeho dýmce. Vyklepává ji s jakousi razantní
nevrlostí, pečlivě se v okolo kmitajících proudech větru vyhýbá víru
popela, aby nebyl potřísněn. Nakonec se však příliš zblízka podívá do
hlavičky dýmky, a v tom mu poslední zbytky kuřiva vlétnou do obličeje.
Zklamaně, nikoli naštvaně se zamračí. Vejde. Je pravděpodobné, ale nikoli
nutné, že vkročí do dveří číslo 208 (je to velká budova se sedmi
patry), na nichž stojí napsáno: Dr. Herrsch Experimentální psychologie. Za
těmito dveřmi nyní hraje Šostakovičova Sedmá symfonie, její první věta
v pasáži, kdy začíná ostinátní perkusní part, Doktor divoce
gestikuluje, naklání se ze strany na stranu a doprovází orchestr burácivým
„tá tá tá“. Pokud stařík, jehož dýmka je již pevně usazena v kapse
kabátu, vkročí, jejich následující rozhovor s jistou pravděpodobností
bude vypadat takto:
(Profesor zaklepe, ale kromě Doktorova popěvku se nic neozve. Profesor
rázněji, než by se slušelo, otevře dveře. Doktor, přistižen in flagranti
při tanci na vážnou hudbu, se zarazí: oba chvíli ustrnou, nepříliš
dotčeni trapností celé situace, ani jeden z protagonistů nehodlá
započnout smích, Doktor ledabyle sáhne po gramofonu, jehla sjede po
gramofonové desce a zanechá v ní škrábanec, i přes stáří nahrávky
úplně první.)
Profesor: Dobrý den. Já jsem Novák. Volal jsem.
Doktor: Dobrý večer. Nevzpomínám si.
Profesor: Novák, s těmi problémy. (Vysloví pomaleji, na známku „vy
víte, oč se jedná“ a současně „ani v tomto soukromí se mi nechce
přímo opakovat, oč se jedná. Natolik je to nepříjemné.“)
Doktor: V téhle budově je deset profesorů, třicet docentů a dvě stě
asistentů všech oborů psychologie. Vy jste vkročil do jediných dveří, na
nichž je vedle „psychologie“ napsáno také „experimentální“. Už to
samo předpokládá nějaký problém! (Usměje se)
Profesor: Co je na tom k smíchu?
Doktor: Nic.
Profesor: Tak proč se smějete?
Doktor: Nevím, jen tak prostě.
Profesor: Aha.
Doktor: Nechci vás děsit ani odradit. Udělám všechno, co budu moct, abych
Vám pomohl. Popište mi ještě jednou ty problémy, uvidíme, co s tím.
A sedněte si, prosím.
Profesor (ve snaze oddálit svou vlastní řeč): Máte spoustu lékařských
certifikátů a vyznamenání, vidím…
Doktor: Jo, a taky nesnáším, když mě někdo ruší při poslechu hudby.
O mně se ale bavit nebudeme, že ne?
Profesor: Vy nesnášíte pacienty?
Doktor: Ne, bez pacientů bych se unudil k smrti. A to mám už tolik peněz,
že bych mohl jít rovnou do důchodu! Jediný důvod, proč se bojím smrti, je
to, že už nebudu moct léčit.
Profesor: Však počkejte, to přijde s věkem.
Doktor: Kolik vám je?
Profesor: Sedmdesát osm.
Doktor: Takže předpokládám, že jste nepřišel kvůli skleróze, demenci
nebo jiným, na-pro-sto běžným a nezajímavým stařeckým chorobám.
Profesor (usměje se): Stařec, stařec… Ne. Je to delikátní. (Zvážní, a
začíná po nadechnutí jen pozvolna). Poslední asi dva roky se ve mně
bouří celá osobnost, mám chuť chvíli jen zemřít, chvíli jen rozbíjet
věci, chodit ven a nadávat lidem, smát se někomu, kdo upadl a rozbil si
koleno, s nenávistí pohlížím na všechny zamilované páry, ptačí zpěv
ve mně probouzí nelibost, všechny složité filosofické problémy bych
nejradši vyřešil jednoznačným odseknutím, zkrátka: odumírá ve mně
moudrost a pochopení, nahrazují je zloba, závist a opovržení.
A zapomínám, to je to nejhorší. Mám pocit, že svým minulým vědeckým
pracem už vůbec nerozumím, jako bych je nepsal já…
Doktor: Všechny symptomy celkem sedí. Že jste mi pad' do oka, dám vám radu
zadarmo: Je to stáří. Nashledanou.
Profesor (s vytřeštěným výrazem): To je všechno?
Doktor: No, mně to přijde docela dost.
Profesor: Musíte mě léčit! Vždyť tohle není život!
Doktor: Taky nikdo neřiká, že je. Je to stáří.
Profesor: Tak to vám teda pěkně děkuju! (Ano, řekl „děkuju“) Ale
nebojte se, ono na vás taky dojde! (Pohoršeně se zvedne, odejme kabát
z věšáku a s nepříslušnou razancí se opře do dveří, které se ovšem
otvírají opačným směrem. Kopne do nich, ale následně musí ustoupit, aby
je otevřel, což vypadá velice neohrabaně.)
(Ozve se hluk, jako když poměrně těžká věc v papírové krabici dopadne
na dřevěný stůl.)
Doktor: Počkejte! Ježišmarja počkejte…
(Profesor přesto odhodlaně kráčí ven. Doktor jej dostihne zanedlouho).
Doktor: Počkejte. Když vás tak vidím, ta odhodlanost… pojďte se na něco
ještě podívat. Minutu. Dejte mi ještě šanci, no tak, minutku…
Profesor: Ale už žádné stupidní vtipy.
Doktor: Proboha, jsme na oddělení experimentální psychologie! Stupidní
vtipy jsou naše práce, teda tak se to aspoň musí jevit Bohu.
Profesor: (usměje se) Ten váš humor …
Doktor: (Zjevně nepochopiv ironii.) Díky.
(Vejdou znovu do Herrschovy pracovny.)
Profesor: Co to je?
(Míří tím na polorozpadlou oranžovou krabici nacházející se na
Herrschově stole) (Doktor neodpoví, vyjme z krabice taktéž oranžový
přístroj, který vypadá jako přenosný chladící box a radio zároveň.)
(Chvíle mlčení, jak si Doktor onen přístroj prohlíží, to v Profesorovi
vzbuzuje pochybnost.)
Doktor: To je Meditátor. Ještě jsou tady k tomu klávesy.
Profesor: Klávesy?
Doktor: Jo… (Jen samozřejmě utrousí, jakoby jen napůl vědomě)
(Profesor si, se zjevnou snahou o nenápadnost, sundá kabát a pověsí jej na
věšák)
Doktor: Me-di-tá-tor. Víte, mám s váma hodně společného, pane Nováku.
I tenhle můj přístroj obletěl svět, aby skončil jako zneuznanej. I tahle
pitomá oranžová krabice, kdyby měla duši, a já věřim, že má víc
duše, než polovina lidí, tak by byla uražená a ponížená!
Profesor: (Zcela zaskočen): Na co tím narážíte?
Doktor: (Rozohní se, nemá svůj mluvený projev pod kontrolou) Na co, na co…
Že po každým zločinu přijde trest, bez ohledu na to, že ten zločin
vlastně tak úplně nebyl zločinem, že bez ohledu na to je trest vždycky
skutečnej, i kdyby ten domnělej zločin byl pouhý blouznění, fantazie,
nebo dokonce, jak tomu často bejvá, vizionářství!! Každej máme svý
běsi, pravda? Třeba vám za dvě stě let někdo na hrob položí růži,
nicméně teď máte jen svůj zločin, tj. přesvědčení, a trest, tj.
vyděděnost. A to máme společný. Tahle krabice je takříkajíc naším
společným jmenovatelem.
Profesor: (snaže se překonat přicházející mdlobu): Vy…
Doktor: Buďte klidný. Neumím číst myšlenky. Váš asistent za mnou
přišel, a chtěl mi poskytnout motivaci – dobře víte, jak to myslím –
abych se o vás co nejlíp postaral.
Profesor: On o tom ví? (Další zděšení)
Doktor: Ano, a je to tak dobře. Potřebujete péči, teď, když máte nemocnou
ženu…
Profesor: Ona nestoná, je mrtvá!
Doktor: Jistě, je mrtvá… (zvláštní, nepatřičný tón zjitří
Profesorovu pozornost, ale jen na malou chvíli)
Profesor: Co vám můj asistent chtěl dát?
Doktor: No, není to žádnej mafián, takže to nebyla nabídka, která se
neodmítá. Spíš bych řekl, že to byla nabídka, která se nedala
neodmítnout. Chtěl mi šoupnout tisícovku za nadstandardní péči.
(Profesor jen zakroutí hlavou).
Doktor: První sezení bychom mohli provést už dnes, pokud budete chtít.
(Profesor se usměje)
Doktor: … a nemá to nic společného s nadstandardní péčí. Jsem zvyklý
pracovat do noci… Jen od vás potřebuji souhlas… (Ani se nesnaží zakrýt,
dokonce jakoby snad dával na odiv, že neřekl něco podstatného)
Profesor: Jistě, když už jsem tu, jak rád zdůrazňujete, na oddělení
experimentální psychologie (honosně, ale s ironií), musím podepsat, že si
tu se mnou v podstatě můžete hrát, jak se vám zlíbí. Zoufalec
v náruči blázna. Rozumná společenská smlouva.
Doktor: Sám bych to neřekl líp. (úsměv)
Doktor: Než ale budeme moci začít, musím se vás znova zeptat (zvážní)…
Když jsem na začátku mluvil o stáří, myslel jsem to vážně. Skutečně
jste si stoprocentně jistej, že to není jen senilita? Nechci vaše problémy
zlehčovat, ale taky vám nechci dávat falešnou naději. S něčím vám
pomoct můžu, s něčím ne.
Profesor: Víte, nejde ani tak o to zapomínání… Chybí mi invence. Chtěl
bych, ještě než odejdu, napsat jednu prózu. Přečtu si knihu, dejme tomu
něco od Marqueze, a hned mám tendenci psát jako on, jenže bez onoho kouzla a
jiskry, které se v těch původních textech ukrývají…
Doktor: Takže laciná kopie bez nápadu.
Profesor: Obávám se, že máte naprostou pravdu.
Doktor: Jak dlouho píšete?
Profesor: Asi padesát let…
Doktor: Ale no tak!
Profesor: Dobrá, sedmdesát…
Doktor: A není to doufám tak, že jste přistoupil na nějakou mystickou
víru ohledně čísel, která ve vás vzbudila přesvědčení, že vám bylo
vyměřeno prostě sedmdesát let, a proto jste přišel bojovat s osudem
právě sem, když žádnému „normálnímu“ (naznačí prsty uvozovky a
usměje se) doktorovi byste svou hypotézu o číselném určení vlastního
osudu nemohl říct?
(Profesor zarytě mlčí a dívá se před sebe.)
Doktor: (Po delší pauze začíná zvolna) Podívejte se, já vám chci pomoct.
Je to vlastně na vás… Ale experiment, který se chystáme provést, není
bez rizik. (Profesor stále neodpovídá, jen zaměří zrakem Doktora)
Doktor: Meditátor má k sobě připojen elektrický mini-klavír. Jednotlivé
myšlenky podle příjemnosti přidružíme tónům. Uvedu vás do hypnotického
stavu, který může trvat několik hodin, ale i jen pár sekund. Během
vašeho tranzu budu mačkat jednotlivé klávesy a akordy, abych vyvolal
v mozku sled reakcí, mezi nimi by měla být jistá logická souvislost. To
ale pak musíte poznat sám.
Profesor: A ta rizika?
Doktor: Můžete mít jakože obyčejné sny, divoké fantaskní představy, ale
taky můžete projít peklem, přičemž pobyt v něm vám přijde jako
věčnost.
Profesor: To riziko jsem ochoten podstoupit.
Doktor: (zamyslí se, předkloní hlavu, vytáhne z kapsy pláště pero a
několikrát jím nepřítomně poklepe na stůl) Uděláme si kafe a
začneme.
(Po vypití kávy se přesunou do vedlejší místnosti, ordinace. Zářivka se
váhavě rozkmitá a polije místnost mdlým světlem za doprovodu stálého
bzučení. Profesor se položí na lehátko situované vprostřed místnosti.
Vedle něj stojí stolek, na němž Doktor rozestaví meditátor a klávesy.)
Doktor: Uvolněte se. Vložte sluchátka do uší. (Profesor to udělá).
Vyzkoušíme zvuk. Slyšíte dobře? V pořádku. Teď pojedeme naostro. Až
zahraju následující tón, musíte myslet na to, co je pro vás naprosto
nejpříjemnější. Teď!
Profesor: Provedeno.
Doktor: Musíte mi říct, na co jste myslel.
Profesor: Na literaturu.
(Doktor se usměje a zakroutí hlavou.)
Profesor: Co je?
Doktor: Většinou říkají rodina, štěstí, láska…
(Profesor mlčí. Pak ještě jednou, skoro trucovitě dodá: )
Profesor: Zkrátka literatura.
Doktor: Teď zahraju naopak co nejhlubší tón a vy myslete na tu úplně
nejnepříjemnější věc. Nemusíte mi říkat, co to je.
Profesor: Hotovo. Ale trvalo to nějak déle.
Doktor: To se vám jen zdá. Vždycky to tak je…
Profesor: Můžeme začít? Nerad bych tu usnul.
Doktor: Ještě mi řekněte, jak se to teď s vámi má… Co vaše paní?
Slyšel jsem, že stoná…
Profesor: Ano, stoná, už docela dlouho, nelepší se… To má z toho života
se mnou.
Doktor: Nestaral jste se o ni dobře? Nedal jste jí všechno, co chtěla?
Profesor: Hůř. Nedal jsem jí všechno, co jsem mohl. Otočme list,
prosím.
Doktor: Jste rozrušený?
Profesor: Ne, proč?
Doktor: Svědomí často způsobuje stres.
Profesor: Přišel jsem se výčitek zbavit, ne si je připomínat.
Doktor: To jste mi ale neřekl.
Profesor: Nemůžu pořád myslet na všechno. Můžeme konečně začít?
Doktor: Dobrá, jak chcete. Teď uslyšíte příjemnou, pomalou hudbu, pak
začnu pracovat s Meditátorem. Soustřeďte se na vlastní dech. Snažte se na
nic nemyslet, mít v hlavě prázdno.
(Profesorův dech se zpomaluje. Poté mu nějakou dobu tikají víčka a
probudí se. S vykulenýma očima se vzepře z lehátka.)
Doktor:(ustaraně) Proběhlo všechno, jak mělo? Měl jste sny?
Profesor: Ano… ano.
Rekviem (Příběhy z nepaměti) - Část čtvrtá
V Doktorově pracovně
RDG, 18.02.2011 23:49:13
mar.mar.
,ten rozhovor se mi moc nelíbí. Po většinu času je hrozně umělej, což ještě podtrhává ta forma jevišštního dialogu. Práce Meditátoru by určitě vyžadovala víc než dva tóny, a pokud ta věcička uměla to, co doktor tvrdil, tak by mu profesor ani nemusel říkat, na co myslel. Taky není na konci dotažený, zda skutečně rozhovor proběhl, nebo je to pořád jen možnost… i když to byl asi záměr. Ovšem větu „všichni máme své vlastní BĚSI“ ti neodpustim :)