Seděl jsem na lavičce v prosluněné hale Masarykova nádraží a utichlýma očima jsem absorboval rušný svět osobní vlakové přepravy. Všude kolem bylo plno spěchajících lidí a taky chomáčků jarního chmýří, které pomalounku poletovalo mezi tou spoustou rychle se pohybujících nohou. Malá zarputilá, trošku zasmrádající cikánka ve starých ošoupaných kopačkách, co seděla vedle mě, se zvedla a odšmajdala někam pryč. Uvolněné místo hbitě obsadil postarší pán, který si právě dopřával neurčité speciality v plastové misce původem pravděpodobně z nedalekého vietnamského fastfoodu. V tu chvíli jsem neměl v hlavě nic. Pokorně jsem pojídal nekonečnou porci krásy, kterou mi bezděčně servíroval okolní svět. Aspoň na chvilku nic nevytvářet, jen přijímat to, co už tu je.
Podíval jsem se na tabuli odjezdů vlaků. Postával před ní mírně rozptýlený hlouček lidí, kteří netrpělivě čekali na číslo nástupiště, k němuž bude jejich spoj přistaven. Můj vlak už stál na třetí koleji, tak jsem se šouravým krokem vydal obsadit místo v prvním prázdněji vypadajícím kupé. Přisedl jsem si k mladému páru. Na přání dobrého dne mi odpověděla jen dívka, mladík mlčky dál upřeně hleděl do jakéhosi časopisu. Po chvíli ticha slečna utahaně zasténala: „Ať už to jede“.
Sledoval jsem skrze okénko nástupiště, abych mohl mávnout na případné kamarády. Kolem prošel kluk, s kterým jsem míval na střední škole společný tělocvik. Předstíral jsem, že ho nevidím – necítil jsem se na nucenou formální konverzaci. On nejspíš nic nepředstíral, jelikož se přibližně za půl minuty objevil v našem kupé. Docela hezky jsme si popovídali.
V průběhu našeho rozhovoru si vedle mě sedla mladší paní s malou, asi tak šestiletou, dcerkou. Maminka zrovna někomu telefonovala, že si právě přesedly, protože v jejich původním kupé se usadil opilec.
Po nedlouhém vzpomínání s klukem z tělocviku na společné hodiny tělocviku jsme si každý začali hledět svého. On se zabral do pročítání poznámek z pomuchlaného červeného sešitu a mě napadlo, že by mohlo být docela hezké napsat něco o dnešním odpoledni. Dal jsem se do práce. Holčička, co seděla vedle mě, mi zvědavě začala koukat pod ruce a přitom žvýkala užmoulaný rohlík. Náhle jí z něj odlétnul kousek kůrky a dopadl přesně na můj ze sandálu trčící palec. Zamrkal jsem palcem, abych drobek setřásl. Holčička se na mě napjatě podívala. Nejspíš čekala, že jí vynadám. Usmál jsem se na ni a dál jsem pracoval na svých zápiscích. Když děvčátko pochopilo, že z mé strany žádný trest nepřijde, začalo opět spokojeně okusovat drolící se rohlík.
*
Asi po hodině jsem přestal psát, abych si odpočinul pohledem na kolem ubíhající krajinu. Na modrém nebi byly dva vodorovné bílé pruhy od tryskáčů. Při pohledu na ně jsem si vzpomněl na Lucii. Trošku mě zašimralo u srdce – zítra ji uvidím.
ok
mar.mar.
,? Hippies vrací úder! Nějak v tom nevidím jakoukoli snahu o stylizaci… Úděsná je především věta okolo výroku „Ať už to jede,“ protože jakmile ji takhle řeknu, neobsahuje už vůbec nic skrytého. Podobné významy mají čtenáře napadat samy a nikoli být předloženy už hotové. Pokud to skutečně pramení z nějakého zážitku, pak se to těžko hodnotí, samozřejmě, ale to neomlouvá. Už miliokrát jsem tu řekl, že to, co sděluju, není vůbec tolik důležité jako to, JAK to sdělím. A tenhle prostý záznam na vyvolání pocitů rozhodně nestačí.