Warning: The magic method __call() must have public visibility and cannot be static in /data/htdocs/domains/wayoutdc.cz_a59b9ijkfc0g/texy/libs/NObject.php on line 89 Warning: The magic method __get() must have public visibility and cannot be static in /data/htdocs/domains/wayoutdc.cz_a59b9ijkfc0g/texy/libs/NObject.php on line 117 Warning: The magic method __set() must have public visibility and cannot be static in /data/htdocs/domains/wayoutdc.cz_a59b9ijkfc0g/texy/libs/NObject.php on line 148 Warning: The magic method __isset() must have public visibility and cannot be static in /data/htdocs/domains/wayoutdc.cz_a59b9ijkfc0g/texy/libs/NObject.php on line 178 Warning: The magic method __unset() must have public visibility and cannot be static in /data/htdocs/domains/wayoutdc.cz_a59b9ijkfc0g/texy/libs/NObject.php on line 192 Příběh, který se skutečně stal: Cesta domů (r. 2005) – WayOut – cesta ven z nudy

Příběh, který se skutečně stal: Cesta domů (r. 2005)

Narkoman při absťáku na mě působí silně. Nešťastně zamilovaná přelézající zábradlí železničního mostu na mě působí taky silně. Ale víc mě fascinuje, třeba když stará paní v parku sbírá kaštany nebo když vítr fouká do listí.

Seděl jsem na lavičce v prosluněné hale Masarykova nádraží a utichlýma očima jsem absorboval rušný svět osobní vlakové přepravy. Všude kolem bylo plno spěchajících lidí a taky chomáčků jarního chmýří, které pomalounku poletovalo mezi tou spoustou rychle se pohybujících nohou. Malá zarputilá, trošku zasmrádající cikánka ve starých ošoupaných kopačkách, co seděla vedle mě, se zvedla a odšmajdala někam pryč. Uvolněné místo hbitě obsadil postarší pán, který si právě dopřával neurčité speciality v plastové misce původem pravděpodobně z nedalekého vietnamského fastfoodu. V tu chvíli jsem neměl v hlavě nic. Pokorně jsem pojídal nekonečnou porci krásy, kterou mi bezděčně servíroval okolní svět. Aspoň na chvilku nic nevytvářet, jen přijímat to, co už tu je.

Podíval jsem se na tabuli odjezdů vlaků. Postával před ní mírně rozptýlený hlouček lidí, kteří netrpělivě čekali na číslo nástupiště, k němuž bude jejich spoj přistaven. Můj vlak už stál na třetí koleji, tak jsem se šouravým krokem vydal obsadit místo v prvním prázdněji vypadajícím kupé. Přisedl jsem si k mladému páru. Na přání dobrého dne mi odpověděla jen dívka, mladík mlčky dál upřeně hleděl do jakéhosi časopisu. Po chvíli ticha slečna utahaně zasténala: „Ať už to jede“.

Sledoval jsem skrze okénko nástupiště, abych mohl mávnout na případné kamarády. Kolem prošel kluk, s kterým jsem míval na střední škole společný tělocvik. Předstíral jsem, že ho nevidím – necítil jsem se na nucenou formální konverzaci. On nejspíš nic nepředstíral, jelikož se přibližně za půl minuty objevil v našem kupé. Docela hezky jsme si popovídali.

V průběhu našeho rozhovoru si vedle mě sedla mladší paní s malou, asi tak šestiletou, dcerkou. Maminka zrovna někomu telefonovala, že si právě přesedly, protože v jejich původním kupé se usadil opilec.

Po nedlouhém vzpomínání s klukem z tělocviku na společné hodiny tělocviku jsme si každý začali hledět svého. On se zabral do pročítání poznámek z pomuchlaného červeného sešitu a mě napadlo, že by mohlo být docela hezké napsat něco o dnešním odpoledni. Dal jsem se do práce. Holčička, co seděla vedle mě, mi zvědavě začala koukat pod ruce a přitom žvýkala užmoulaný rohlík. Náhle jí z něj odlétnul kousek kůrky a dopadl přesně na můj ze sandálu trčící palec. Zamrkal jsem palcem, abych drobek setřásl. Holčička se na mě napjatě podívala. Nejspíš čekala, že jí vynadám. Usmál jsem se na ni a dál jsem pracoval na svých zápiscích. Když děvčátko pochopilo, že z mé strany žádný trest nepřijde, začalo opět spokojeně okusovat drolící se rohlík.

*

Asi po hodině jsem přestal psát, abych si odpočinul pohledem na kolem ubíhající krajinu. Na modrém nebi byly dva vodorovné bílé pruhy od tryskáčů. Při pohledu na ně jsem si vzpomněl na Lucii. Trošku mě zašimralo u srdce – zítra ji uvidím.

Komentáře napsat komentář »

[1]

mar.mar.

,
18.11.2010 17:20:16

? Hippies vrací úder! Nějak v tom nevidím jakoukoli snahu o stylizaci… Úděsná je především věta okolo výroku „Ať už to jede,“ protože jakmile ji takhle řeknu, neobsahuje už vůbec nic skrytého. Podobné významy mají čtenáře napadat samy a nikoli být předloženy už hotové. Pokud to skutečně pramení z nějakého zážitku, pak se to těžko hodnotí, samozřejmě, ale to neomlouvá. Už miliokrát jsem tu řekl, že to, co sděluju, není vůbec tolik důležité jako to, JAK to sdělím. A tenhle prostý záznam na vyvolání pocitů rozhodně nestačí.

[2]

Ho

,
18.11.2010 20:33:04

Díky za komentář, byl jsem na něj zvědav. O tom, že se v případě mého příspěvku jedná o nepublikovatelnou provokaci, se přít nehodlám. Ale. Díky odkazu na Bartyho FB profilu jsem objevil tuhle stránku a napadlo mě, že tohle je snad jediné místo, kam ho umístit můžu.

Navzdory všemu svůj příspěvek považuji svým způsobem za celistvý, proto rád zabřednu v diskusi. Ve tvém komentáři je dost zamlčených předpokladů, zkusím jej tedy trochu dešifrovat. V podstatě říkáš, že:

1)Autor by se měl držet určitého stylu (literární kategorie, kterou už někdo před ním ustanovil)

2)Významy v textu by měly být skryté

3)Forma je v literatuře důležitější než obsah

4)Text ve čtenáři musí vyvolat nějaký pocit

5)Tento text ve mně nevyvolal žádný pocit

Body 1–4, myslím, platí jen za určitých okolností. Bod 5 je průšvih v okamžiku, kdy se na něm shodnou všichni čtenáři. Potom může existenci textu ospravedlnit už jen to, že jeho napsání má jistý význam pro samotného autora. Nad „úděsnou větou“ se zamyslím, taky se mi nelíbí. Nicméně těžko ji mazat, je součástí onoho prostého záznamu – nejedná se o dodatečně implantovanou „moudrost“. Tak jako z rohlíku upadl drobek, tak pasažérovi ve vlaku (mně) něco prolétlo hlavou. Padající drobek a vyvstanuvší myšlenka mají v této formě rovnocennou pozici. Textem jsem se pokusil zachytit své prožívání v jeho celistvosti. Takový přímočarý záznam (je-li dobře zvládnutý) může ve čtenáři navodit stav nemyšlení, vnitřního zastavení se. Namísto věčného očekávání překvapivé pointy se můžeme na chvíli probrat do reálného teď a tady (jsme-li toho ještě schopni). Vyšperkovaný jazyk pak jen odvádí pozornost od podstaty, proto preferuji při jeho užívání výstižnost, přímočarost a střídmost.

[3]

mar.mar.

,
18.11.2010 21:20:47

Vůbec jsem netvrdil, že je to provokace, a samozřejmě budu vždycky vděčný za to, když sem bude někdo psát a bude to myslet vážně. :)
Vůbec netvrdím, že se člověk má držet určitého stylu. Co mě dostává, je to, když si třeba na CSFD přečtu: nevím, na koho chtěl režisér film zaměřit, protože cílová skupina není jasná a předem vymezená. Cože? To mám jako to umění třídit pro různý skupinky? Ne. Však on se vždycky najde někdo, koho to osloví. STYLIZACE znamená, že trochu víc zapracuješ na formě. Ne to, že to napasuješ do konkrétního stylu.
Ano, já jsem zastánce skrytých významů. Když se něco říká v literatuře moc otevřeně, skončí člověk např u proletářské poesie a prózy 50. let. Text má významy generovat, ne je předávat – viz dále.
Netvrdím, že forma je vyloženě důležitější než obsah, ale zase tolik témat neexistuje, takže se v průběhu historie umění stále opakují… tím pádem záleží na jejich zpracování v dané epoše, ne přímo na tom, co říkají.
Text by měl vyvolat estetický dojem. Od toho se píše. Ne proto, aby sdělil nehynoucí pravdy (ty stejně neexistují), někoho poučil (i když může), pobavil (i když může), zkritizoval (i když to je často velmi podstatné), atd… Primární je vždycky estetický dojem. Protože je to UMĚLECKÝ text.
Tento text ve mně konkrétně vyvolal dojem, že se snaží nějaký pocit navodit, ale pouze pomocí obrazů (tj tématem… tím, O ČEM TEXT JE) nikoli motivickou výstavbou, jazykovými prostředky, stylistickými prostředky, kompozicí nebo kombinací toho všeho. A pouhé obrazy jsou sakra málo. Ty má i slabikář. Na to stačí slohová práce z nižší stupně gymnázia a tenhle text po slohové a jazykové stránce větší ambice rozhodně nemá. Znovu to zopakuju: Dojem musím zakomponovat do textu pomocí všech výše zmiňovaných prostředků. Čtenář dešfruje text. Tudíž pak musí z těch použitých prostředků vyvolat ten estetický dojem. To se tady neděje, tady se jen jednoduše něco popíše, ba některé myšlenky, jak už jsem naznačil, jsou čtenáři předestřeny už hotové, takže je ze skutečného čtenáře zredukován na pouhý přehrávač textu, který nedovoluje téměř žádnou míru pružnosti.
Zároveň ale stylizace neznamená, že jazyk musí být nutně vyšperkovaný. Závěrečný odstavec konemtáře 2 potvrzuje, že tnehle text pramení z autorova zážitku. Před tím jsem tady vždycky hodně varoval. Protože i když autor prožije bůhví co, třeba absolutní prozření nebo něco takového, a nezakomponuje to do KVALITNÍHO textu, setká se vždycky s nepochopením, protože čtenáři nikdy nepocítí to, co on (právě proto, že významy nepůjdou skrze text). Takové texty mají opravdu význam jen pro autora. Právě proto ale takové texty nejsou plnohodnotné, protože umělecké texty dávají smysl své existenci teprve tehdy, když jsou (opakovaně) čteny někým jiným. 

[4]

Ho

,
18.11.2010 22:04:19

Netvrdím, že jsi tvrdil, že je to provokace. To já jsem tvrdil, že je to provokace, kterou bych si netroufnul publikovat jinde, než zde :). Nepřímo jsem tak poděkoval za tento prostor, v němž si mohu dovolit ukázat to, co po 5 let pro jiné určeno nebylo. Díky za srozumitelný komentář, velmi dobře jsem díky němu pochopil, co ti na mém textu nesedí.Jestli se někdo dokázal pročíst až sem, ať neváhá a rovněž komentuje.

[5]

mar.mar.

,
18.11.2010 22:41:41

: D

[6]

J.H.

,
19.11.2010 20:09:59

hej marťane, Tvoje komentáře normálně uzrály do skvelého a promyšleného celku, fakt pěkné

[7]

mar.mar.

,
19.11.2010 21:10:21

Mám dojem, že říkám pořád totéž. Možná ale, že ty jsi konečně dost starý na to, abys to pochopil :D:D:D

[8]

Ho

,
20.11.2010 01:10:37

Což takhle zavést samostatnou sekci „umělecký komentář“?

[9]

Ho

,
20.11.2010 19:35:23

„Text má významy generovat, ne předávat“, to zní děsivě. To se teď učí na vejškách skrz literaturu? (Myslím to vážně, nejsem literát a tak se ptám).

Koukám se na věc rozdílně (a jsem si vědom, že jsem dost možná jen okrajový případ). Jako laikovi mi přijde, že směšuješ dva naprosto odlišné pojmy – „estetický text“ a „umělecký text“. Umění vnímám jako schopnost předat pomocí vnější formy nějaký obsah (sdělení) tak identicky, že člověk samotnou formu v podstatě ani nevnímá (koukám-li na Monetovu dámu se slunečníkem, nevnímám předně paní se slunečníkem, ale intenzivní pocit, který malíř do obrazu skrze dámu vložil). Dobrá práce s barvami a kompozicí, to je věc techniky a metodiky, nikoliv samotného umění. V případě jazyka to znamená, že při čtení uměleckého textu nevnímám slova, pouze cítím jak mě naplňuje to, co se za nimi skrývá. Tvrzením, že text má významy generovat, nikoliv předávat, v podstatě odmítáš tradiční korejskou, japonskou a čínskou poezii, jejíž jádro leží právě ve výstižném předání autorova prožitku prostřednictvím prosté minimalistické formy – tímto se zatíná tipec těm autorům, kteří nemají co sdělit a touží se utápět v samoúčelných slovních obratech. Nejprve bylo na světě sdělení a až po tom lidé začali hledat nástroj, kterým by jej mohli předat – vytvořili jazyk.

Estetický text (a koukal jsem, že velké množství zdejších kvalitních příspěvků tvoří právě estetické texty) určitě má na světě své místo a dneska děsně frčí, ale já osobně bych jej přiřadil spíš do výtvarného umění, než-li do literatury. Je to jako přijít na soutěž ovocnářů o nejkrásnější jablko s jablkem vyřezaným ze dřeva. I když bude vypracované do nejmenších detailů, bude mu chybět jeho podstata. Nerad čtu pestrobarevné fantastické texty, které překypují zvukomalbou a originálním spojením nevšedních výrazů. Sdělení v nich vzniká až během tvorby a přizpůsobuje se potřebám formy (čímž je pro mě jazyk připraven o duši). Autor nesděluje, autor pouze generuje slovní spojení v takové kvalitě, v níž je jeho čtenáři generovat nejsou schopni a následně jej za to uznávají. To mi připomíná „umělce“, kteří hrají na jednoruční pilu. Ano, možná jsou dobří, ale chci-li hudební zážitek, půjdu za ním raději do Rudolfina na Českou filharmonii. Umění s pilou nechť rozvíjejí dřevorubci (ti, co umějí rubat dřevo) a umění s jazykem nechť rozvíjejí literární umělci (ti,kdož mají co sdělit). Pila je k řezání, jazyk ke sdělování. Přátelé, nenechte se odradit, sdělujte!!! :- )

Tímto rozhodně neospravedlňuji svůj amatérský a nepovedený příspěvek, nejsem literát a zasloužím si být kritizován :- )

[10]

mar.mar.

,
20.11.2010 20:13:17

Mám dojem, že příliš rozděluješ na dvě skupiny něco, co je ve skutečnosti jednotné (je to tvé rozdělení, že?). Každý umělecký text sděluje věci pomocí formy, jenom ta forma má různou úroveň vyšperkovanosti a hravosti. To, že ji při čtení vlastně nevnímám, je nasnadě, to ale nezmanená, že se tak neděje právě skrze ni.
S prvním velkým odstavcem nelze než souhlasit, s tím detailem, že žádný čtenář nikdy nevyvolá přesně ten pocit, dojem, účinek, poučení, prožitek atd., který cítil, prožíval, měl na mysli autor. A většina dobrých, chytrých a zkušených autorů to ví. Proto je umělecký jazyk natolik symbolický a archetypální (nerovná se přezdobený a zvukomalebný!), že vyvolává významy téměř nezávisle na autorovi textu. Viz Martin Heidegger. Fakt si myslíš, že antičtí filosofové chtěli způsobit všechno, co se kolem jejich slov za půl třetího tisíciletí naakumuluvalo? Źe si to vůbec dokázali představit? A přesto spousta myšlenek za dlouhých dva tisíce pět set let z jejich slov vzešla… a ta slova působí pořád dál a dál. Básníci umírají. Jsou to čtenáři, kteří se mění a mohou text neustále číst a převádět do nových významů dle momentální podoby světa a dalších myšlenek, které se zatím objevily. To znamená, že významy se generují. Nepředává se přímo to, co měl na mysli autor. A proč? Protože čtenář ho neznal. Musí vyjít jenom z těch slov, co tu zbyla. U spousty autorů dneska usuzujeme, jací byli, jen z toho, co napsali nebo co o nich napsali jiní. Je to ale správné? Ve skutečnosti byli přece docela jiní.
Teď už je snad jasné, že druhý odstavec je poněkud mimo. Pokud estetizace formy překročí jakýkoli doslovný význam, vůbec to není na škodu, pokud je to uděláno dobře. Na základě pocitu při čtení stejně může někoho oslovit. Určitě lepší než v básni přímo SDĚLIT: zdravím tě rudá armádo, začínají dny míru!
A lidi VYTOVŘILI jazyk? A jsi si tím skutečně tak jist? :D K tomu by už museli umět myslet. A myslí se ve slovech. Krom toho, i kdyby to takhle fungovalo, to sdělení, které tady podle tebe bylo před jazykem, jde těžko označit za umělecké. Z určitého pohledu je každý umělecký text jen „utápění se v samoúčelných slovních obratech.“ Z druhého pohledu je to ale právě to, co nás všechny přežije, co je věčné a bude moci být čteno… do nekonečna.
Jinak myslím, že by ses velmi divil, co všechno za hrůzy se děje při studiu literatury :D

[11]

jsk

,
20.11.2010 21:56:05

mas talent psat lehkou, nehloupou formou. zajimavy obraty, pozornost na pekny detaily, atd…ale nektery veci mi tam vadej. ale rikat ti je nebudu, na to (ne)prijdi sam. a k obsahu? ja nevim. jestli te bavi zaznamenavat realitu, tak to delej. mne je to nejvic cizi.

[12]

Ho

,
20.11.2010 22:04:13

Mám za to, že z mého předchozího komentáře nevyplývá to, co z něj dle tvé interpretace vyplývá a nevylučuje se s tím, o čem pojednáváš (a druhý ostavec nepovažuji za mimoděčný). V tuto chvíli se mohou naše poslední dva komentáře vzájemně konfrontovat v rámci svého vlastního života (když je ten jazyk samotvárný;)a zachránit nás tak před sálodlouhou diskusí. Přidám už jen názorný příklad pro osvětlení mého dělení. Vybral jsem dva extrémní protipóly. Zde nad sdělením dominuje úhledná forma („umělecká forma“ sama o sobě je zde jakýmsi sdělením):

Zazáří

září

září zlé,

okrajem louže

zařízlé.

Září jen

říjen

světlem zní

a říje šíje rozvlní (mar.mar.)

V druhém příkladu je forma pouze podřizujícím se prostředkem pro vyjádření silného a těžce dostupného prožitku (sdělení), který existoval sám o sobě před tím, než byl takto vyjádřen:

Přišli hosté.

Padla večerní mlha

a hlas klášterního zvonu utichl.

Nastala jasná chladivá noc:

Pohodlně se posadili a společně se dívají na měsíc nad borovicí. (Čchoui Uisun)

V tomto vidím dva odlišné přístupy k literární tvorbě (většina děl je samozřejmě někde na pomezí). A o tom, že vše je ve své prapůvodní podstatě na konci naší cesty JEDNO, se přít nehodlám. S tím souhlasím. ;)

[13]

Ho

,
20.11.2010 22:17:38

Teda, i podpora přišla. Potěšil si mě – text dostal právo žít. Zkusim na TO (ne)přijít.

[14]

mar.mar.

,
20.11.2010 22:26:06

asi nechápu, co chceš říct. oba ty přístupy, o nichž mluvíš, jsou ve skutečnosti jeden. Vůbec nevíš, jestli nějaký požitek Čchoui Uisuna existoval, vycházíš jenom z textu. A proč to napsal zrovan takhle a ne jinak? Copak to není záležitostí formy? Je. Vždycky je to záležitostí formy. Ten pocit, který chce autor předat, se totiž vždy odvíjí od toho, jak je to napsáno. I tady, v obou příkladech, které jsi uvedl. Jen je tam různá míra těch jazykových hrátek, pochopitelně. Vždycky se musí vyjít od textu. Ne od autora, od toho, co případně sám o těch dílech tvrdil atp. To tě může jen inspirovat… může to ale taky být manipulace. Baf! :D PS: jazyk zřejmě není samotvárný, ale určitě nebyl vědomě vytvořen.

[15]

mar.mar.

,
25.11.2010 12:36:21

doufám, že jsem azse nikoho nepopudil a neodradil…

[16]

Ho

,
27.11.2010 01:46:14

Ježkovi voči, to ne :o). Jen mám za to, že už je z našich komentářů patrné, co z nás kdo chce říci a je proto pravý čas utnout diskusi, která by jinak nemusela skončit (a v podstatě bychom v ní omílali totéž na tisíc způsobů): Ho obhajuje názor, že prostá výrazová forma(JAK) ušitá na míru obsahu (CO) má v literatuře své místo – zejména tam, kde jde o vyjádření silného osobního prožitku. Marmar tomuto oponuje a zdůrazňuje potřebu propracovanosti a originality formy.

Pokud prostý popis dokáže jistý okruh čtenářů „udeřit“ (zprostředkovat silný zážitek), prošel zkouškou a je označen za umění (tj. případ Čchoui Uisunovi „zenové poezie“-poezie vycházející ze zkušenosti). Pokud zasvěcené čtenáře nijak „neudeří“, zkouškou neprošel a zůstává nezajímavým nudným prostým popisem (zpravidla nezveřejněným) – tímto se snad naše pohledy na věc sbližují. Na onen prožitek autora skutečně můžeme usuzovat jen a jen z jeho textu.

[17]

rdg

,
03.12.2010 20:05:50

trochu mám podobný dojmy jako joska… Nějakej cit pro detail tam je, nicméně to líčení mi přijde o ničem, neoslovilo mě to. A „holčičky se nesmějí dívat na opilce, protože jsou příliš skuteční“, to je hrůza, sorry:-)

[18]

Ho

,
04.12.2010 00:24:02

Sakra, udeřils na hlavičku…ta věta tam původně vůbec nebyla. Nalepil jsem ji tam dodatečně ze strachu. Asi jsem si myslel, že se tak zavděčím hloupému čtenáři, který mi zatleská za mou „moudrost“. Zruším ten hnůj. To, že ti přijde příběh o ničem, je v pořádku. Dík za koment.

[19]

mar.mar.

,
04.12.2010 10:27:29

tam příběh není

[20]

Ho

,
04.12.2010 14:26:11

:-D ok

[21]

mar.mar.

,
04.12.2010 14:52:48

Pardon, to zase nechci urážet. sám ve spoustě věcí příběh nemám. Příběh není totéž jako děj. Příběh musí mít začátek a konec a nějakou strukturu

[22]

Ho

,
04.12.2010 15:58:30

Jasný. Ostatně proto jsem to pojmenoval příběh, aby si člověk mohl říct: „Kde, sakra?“. Zkusim to teda trochu rozebrat z pohledu autora, „dílo“ tím sice zahubím, ale soudě dle komentů, v tomto případě se asi nebude jednat z hlediska literární tvorby o ztrátu… :) Na počátku příběhu se ocitáme v prostředí nádraží plného odlišných podnětů, které ústřední postavě začínají splývat do jednoho celku – tímto je u ní nastartován proces autotelického prožívání (flow) /„pseudopříběh“ začíná/. Vývoj autotelického prožívání je v průběhu cesty zobrazen prostřednictvím interakce hlavní postavy s ostatními do sebe uzavřenýnmi postavami (pokus o vytvoření kontrastu). Vlak a autotelické prožívání plynule jedou. /„pseudostruk­tura“/. Náhle přichází podnět, asociace, vzpomínka, uvědomění si lásky k dívce, uvědomění si toužícího ega. Hlavní postava se propadá zpět dovnitř sebe sama – a tím mezi ostatní postavy. Tímto autotelické prožívání končí. Nicméně vlak jede dál… /„pseudokonec“/. Taková hra s osou: Vnitřní svět člověka – autotelické prožívání jako most – vnější svět.

[23]

mar.mar.

,
04.12.2010 20:24:16

plky, který v tom textu vůbec nejsou vidět :D

[24]

Ho

,
04.12.2010 21:53:56

Že já se těma tvejma obavama, žes někoho urazil, nechám dycky hecnout. Diskuse nám skončila u komentáře 12 (14). Vždyť tebe ten příspěvek evidentně od samého počátku uráží a natahováním diskuse o ničem jen hledáš satisfakci. Já ale nemůžu vykřiknout: „Marmare prozřel jsem, není to klenot, je to bláto!“, poněvadž jsem to jednak za klenot nikdy nepovažoval (redakce s tím neobesílám) a jednak mám ten text bezohledu na tvůj inspirativní odboj stále rád. A co hůř, dokážu v něm vidět to, co jsem výše popsal, sorry :). Je možné, to už utnout nebo si teď budeme vzájemně muset dokazovat, jak to v tom textu je/není :-/ ?

[25]

mar.mar.

,
05.12.2010 13:41:56

souhlasím, že diskuzi už bychom natahovat neměli :) Poslední připomínky ani nemyslím vážně, neboj se. Tady se u objevilo tolik děsivých věcí, že tohle určitě automaticky patří do lepší poloviny WO. Napiš něco novýho a rozvedem diskuzi zase tam :)

[26]

Ho

,
07.12.2010 20:41:30

Máš tam hippieho :)

[27]

mar.mar.

,
07.12.2010 22:22:58

tam seš na řadě :)

[28]

Kamil

,
13.12.2010 20:34:28

:.¬

[29]

Ho

,
16.12.2010 15:22:23

:-.¬

Přidat komentář
  1. *
Desátý Happening je tu!:-)

9. října v čajovně Ve vlnách, a to od 14:00 přesně. Spousta hudby, autoři noví i zajetí – WayOut budou tentokrát reprezentovat Rdg a Jsk s Bartym. Snažíme se o parádní mega akci:-) Přijďte!

13.09.2010
RDG

Copyright © 2007 WayOut, všechna práva vyhrazena. Web stvořil Jan Smitka, Smitka developmentjan@smitka.org