Motiv
I.
Vysoký muž pokročilého věku otevře skříň, vypasenou skříň, jejíž
útroby jsou napěchovány desítkami čajových servisů, z nichž nikdo nikdy
nepil. Police té skříně se staly obětí sběratelské vášně jeho ženy,
dost možná jediné vášně, kterou měla, či kterou alespoň dávala na
odiv. I přesto, že její zájem o utrácení peněz za kýčovité čajové
soupravy trval již desetiletí, Alkan vždy zakroutil hlavou, naskytl-li se mu
pohled do nitra skříně. „K čemu ty krámy?“, napadlo jej vždy a vždy
tu myšlenku přešel se smírem příznačným pro věk, kdy by člověk již
teoreticky měl být schopen rozlišovat mezi věcmi podstatnými a
nedůležitými. Manželce nehuboval ani když, jak říkal, „uklízela
v uvozovkách“, což znamenalo, že v jeho bytě násilím nastolovala řád
dle svých představ. Nemohl najít partitury ke hře na klavír – vnucovala
se mu myšlenka, že „ještě teď tu byly“ – ale nerozčiloval se,
věděl, že je v malém bytě tak jako tak musí zanedlouho najít. Po asi
čtvrthodině hledání a smýčení, kdy jeho nervozita ovšem znepokojivě
narůstala, takže prohlédaval stejná místa několikrát za sebou (což ho
ještě více dopalovalo), si uvědomil, že jsou položeny na skříni. Jak a
především proč je tam jeho drobná žena odložila, nedokázal pochopit.
Protože byl vysoký, ani nepotřeboval židli, jen musel stoupnout na špičky.
Noty ovšem byly položeny tak nešťastně, že se musel lehce naklonit. Opřel
se přitom o ten zpropadený a zcela nevhodně umístěný kus nábytku, jehož
rozviklané nohy musely bůhvíproč zrovna teď vypovědět službu.
Zařinčelo to, jak se porcelánové nádobí uvnitř skříně dalo do pohybu.
Alkan se jí chytil a pocítil na sobě její značnou váhu. Jak na něj
slétaly sešity partitur jeho někdejšího souseda a spoluhráče Chopina,
uvědomil si tragikomickou metaforu obsaženou v té události: virtuosní
klavírista a skladatel Alkan padá pod skříň, zatímco jeho současník
Chopin mu padá na hlavu. Vlastně to ani není ironie: Chopin se stane
synonymem romantické klavírní hudby, zatímco Alkan stráví většinu
dvacátého století v prachu dějin hudby, a to zavalený mohutnou
metaforickou skříní. I přes objem a nespornou kvalitu svého kompozičního
díla se stane literární postavou karikující sebe sama; ona karikatura bude
žít vlastním životem, aniž by upoutala byť sebemenší pozornost
k hudbě.
II.
Do špiček zastřiženými nehty rozdírala vlnu mého svetru. Bylo až trochu
nepříjemné, když mi prsty uzurpovala a konfiskovala oblast kolem bradavek.
Zaplétala své nohy do mých a vyrážela tělem vstříc mému klínu, dělala
to s nepřiměřeně dravou lačností, což mě hodně rozhodilo. Její
parfém mi plnil nozdry a mámil mě a vábil, až se mi vzdouvala hruď,
všechny moje smysly vířily v jednom ohni, výsledkem čehož bylo
mimořádné vzrušení, ovšem se silnou příměsí znepokojení. Bavit se
o vášnivých ženách s kamarády, to je jedna věc; narazit na ně
v nevyzrálém věku pak věc druhá. Co mě tak sebralo? Viděl jsem, že
její brutální, surová kořistnická touha po mně je větší, než má po
ní. Nikdy jsem se už s takovým projevem vášně nesetkal, jakkoli naše
krátká etuda fyzického divadla vyšla vlastně naprázdno. Ten okamžik
kontaktu byl tak dvojznačný, jak jen může být. Sice jsme spolu neměli
„to“ (a po tom, co se „to“ „stalo“, se náš dosud dvojznačný
vztah stal jednoznačně banálním a nakonec neexistujícím), ale prvek
skrytého násilí, podvojnosti násilí na jedné a vrcholné lásky na druhé
straně, který je v sexu obsažen, ten v onen okamžik jitřil poslední
zbytky rozumu, které mi byly ponechány. Nespali jsme spolu, ale ještě přes
šaty jsme se snažili navzájem se sebe zmocnit. Chtivě, surově, jakoby
navzdory všem okolnostem.
Sklopil jsem zrak, nedokázal se jí podívat do očí. Chytl jsem její drobné
dlaně do svých a s vynaložením určité síly ji od sebe odtáhl.
Atmosféra zhoustla, když jsem mezi nás postavil zeď trapnosti a ticha.
Myslím, že už teď jsem si byl jistý, že jí jde pouze o skříň, tedy
o jednu z dalších drobností, které jsem pro ni měl zařídit. Určitě
jsem ale netušil, že se v té skříni možná jednou octnu, a že almara
byla dárkem pro jejího muže. Zjistit, jak moc je celý můj život navázán
na tu ohavnou, zpuchřelou kraksnu mi bylo dáno až mnohem později.
III
Vstupuji-li do skříně, děje se tak vždy s nesmyslným rozechvěním. Šál
mrazu obepíná mou subtilní postavu, ačkoli jsem vevnitř byl nejméně
pětkrát a dokonale vím, co mám od tohoto pobytu očekávat. Skříň se
postupem času stala mou jedinou vášní, vytlačila bez milosti všechny
ostatní dřívější zájmy, urvala můj čas kořistnicky jen pro sebe. Vstup
do skříně považuji za nejsvětlejší bod týdne, za událost – nikdy
nevynechám příležitost uspokojit svou zálibu v drobných, možná lehce
kýčovitých rituálech – zapálím tedy dvě vysoké, tlusté červené
svíce, jejichž existence je v tomto století osmyslněna pouze možností
výskytu prvoplánově romantických okamžiků. V souladu s pověrou do
skříně vstupuji nejprve pravou nohou.
Lehce to zaskřípe, když se z pat zhoupnu na špičky nohou, boty
zabarikádované v tuhnoucím písku. Vyprostím se a skrze stěží prostupné
traviny utíkám přímo k červeným dveřím, které se nápadně nabízejí
jako vysvobození z bludiště. Ostrý, trnitý plevel mě řeže do kotníků.
Cesta následující za těmito dveřmi, umístěnými v zárubních
stojících mimo jakoukoli zeď uprostřed nehostinné tundry, je pak velice
hladká, dlážděná, lemována stromy, vede zcela jinou krajinou než stezka,
po níž jsem přišel. Na první pohled je nepředstavitelné, že právě tato
krajina by měla být člověku zcela nepřátelská.
Stromy, které jsou vysázeny vedle stezky, hostí rozsáhlé rodiny
fanharpyjí, živočichů nejvíce podobných ptákům. Jejich křivé, černé
zobáky jsou nepřirozeně robustní vůči drobným hlavičkám osazeným
chladnýma, šedozelenýma lidskýma očima. Každá má jen jednu hnátu, zato
tři křídla, přičemž ono poslední je však zakrnělé. Jako zbraň
slouží fanharpyjím jejich ještěrčí ocas obdařený trny. Fanharpyjím
byl, mimochodem, také udělen dar řeči. Obyčejně se ale omezují na
vydávání zvuků, které připomínají směs nejbolestnějšího
vyděšeného ženského křiku a škrábání ocelovým rejžákem po tabuli
skla. Každý takový výkřik bodá v uších, nepřeháním, stejně jako
jehla, vracím se ze skříně s očima opuchlýma od slz, které jsem
předtím ronil bolestí právě kvůli fanharpyjím skřekům.
Fyzická bolest, kterou mi fanharpyje způsobují svým hrozným krákáním, je
ovšem zcela směšná v porovnání s psychickým nátlakem, který na mě
vyvíjejí skrze své řeči. Co jsem vypozoroval: fanharpyje mají schopnost
„telepatie“, nic magického, vyvinul se u nich zkrátka instinkt z pohybů
těla a z mimiky odečíst, co si myslím. Ihned vytuší, že jsem si uložil
napsat text na námět „Příběhy ze staré skříně“. Přilétají ke
mně jedna po druhé, když je odháním pěstí, drží se v bezpečné
vzdálenosti a pokřikují na mě různé nápady.
„Hej, napiš, že někdo na půdě najde skříň a v tom zaprášený sešit
s tajemným příběhem…“, křičí jedna drze a ostatní se
pochichtávají. Pak hlubokým hlasem promluví největší z nich a ostatní
ztichnou: „Ať napíše, že manžel přijde domů a ve skříni je
milenec…“, načež menší fanharpyje opět propuknou v pitvorný smích,
ovšem až po delší době a tlumeně, takže se ukazuje jistý respekt, který
matka hejna požívá. A pak zas to jejich krákání!
Prodrat se jejich hejny je úkol ze všech stran nesmírně náročný. Jednak
se neustále musím ohánět pěstí a hrozit jim úderem, druhak musím zcela
obrnit svou mysl proti jejich vtíravým narážkám. Proč ovšem celý ten
podnik? Odpověď je dosti jednoduchá: má intuice mi už od prvního zavření
se ve skříni dávala najevo, že překonám-li hejna fanharpyjí, dosáhnu
vynikající odměny.
Na konci cesty, již bez doprovodu otravných příšer, jsem objevil žlutý,
křivě stojící dům. Dům bez oken, s jedinými, malinkými dveřmi. Projít
jimi důstojným způsobem bylo zcela nemožné. Poté, co jsem dveře otevřel,
musel jsem do nich doslova napasovat jednu končetinu po druhé. Když jsem
rozlámaný vpadl do vlastního obýváku, uviděl jsem, jak se moje manželka
drží za ruku s nějakým mladíkem, u nás doma, a vše nasvědčovalo tomu,
že se k jistým účelům chystají využít naši „televizní“ pohovku.
V momentě, kdy jsem se pozastavil nad nechutností tohoto výjevu, se
scenérie změnila, a já jsem se ocitl ve skříni, koukaje na své jiné já,
jak se ocitá v téže skříni, ale asi v nějaké jiné dimenzi, nevím,
nedokážu to vysvětlit a pochybuji, že jsem celou tu záležitost pochopil.
Ono mé druhé já se dívalo na scénu, kdy se (pro změnu) opět já dívám,
jak ze skříně, ve které ve skutečnosti jsem, vychází potají spoře
oděný milenec mojí ženy a hledá únik oknem. Varianty příběhů a jejich
ukončení se mi míhaly před očima jedna za druhou, to, co se nejprve zdálo
být krystalicky jasnou skutečností, se podruhé jevilo jako vzdálená a
nepříliš pravděpodobná zkazka, mí nejbližší přátelé i já se
nakonec stávali špatně napsanými literárními postavami, události se
měnily ve tvary, které ulpívaly na jednotlivých příbězích… Nakonec se
celý děj proměnil v tak spletitou síť všemožných obrazů mě
pozorujícího okolní dění, že jsem se usebral ke krajnímu řešení,
totiž pokusu přesvědčit sám sebe o tom, že celá věc se mi pouze zdá.
Podařilo se, vše nějak ztmavlo, uplynulo minimálně několik let,
v jejichž průběhu jsem nikdy nevypínal televizní obrazovku.
mar.mar.
,Děčín v srdci… část s Alkanem mi připomněla hostinu u Áji, kde jsme se o něm bavili. Třetí část mi připomněla narnii. Celkově mi ale přijde, že ty tři části drží pohromadě jenom ta skříň a jinak nic. Plus nemám rád ta zvláštní slova – přijde mi,m že na to upozorňuju už asi po stý, ale strašně mě to ruší: uzurpovala a konfiskovala, usebral jsem se ke krejnímu řešení… to je fakt hrozný. Konec lepší, ale mohlo to být víc rozvedený.