Malá Itálie

Cestopis

V ulicích Ascony potácí se malá skupinka klaunů. Náhodný déšť jim krade hudbu,snoubí se s bubnem přes veškeré úmysly tomu zabránit.

Klobouky a jejich krenpy se pod jeho náporem ohýbají k zemi, podlézají bez vyhlídky na narovnání.

Úmyslně se jim nevyhýbáme, ačkoli panují úzkým štěrbinám městečka svým teatrálně rozšafným krokem. V rozmáchlých gestech jeden z nich upouští lahev, tu jedinou společnici, která jim dnes za úplatu může sekundovat, jelikož škrti se teda nepředali.

Zachovají si tvář? Nepohádají se? Kolik vody se může vejít do těch komicky nafouklých rudých bot?

Vida, jsou tak zkroušení, že už ani za úplatu nechtějí předvést číslo, navíc si prý všudypřítomný déšt zadal i s jejich flašinetem, bez něhož je jakákoli komedie nemožná, zhola nemožná! Usadí se na rantl chodníku, pod široký strom, patrně olivovník, ochraňuje jejich rozmočené obličeje a zkroušené klobouky, jimž pestrobarevný károvaný vzor nepřidá na náladě. S těma nohama do x a rukama opřenýma o ně, obličeji pokrytými gulášem přehnaných líčidel, jsou nechtěně ironičtí. Všimnou si toho a reagují podrážděně. Chvíli trvá, než přemlouvání přinese ovoce, nakonec se přece jen vzchopí. Vše je napůl smutné. Pískající červené nosy, takové ty balónky, z nichž lze složit psa žirafu či krokodýla, a když je pozdější hodina, tak lze přidat i něco košilatějšího. Helium. Při pohledu na nás zjevně zapomínají na chmury o světě, který se změnil a nepotřebuje klauny se starými otřepanostmi, na své obličeje, kterým už dortová válka nic nezpůsobí. V tu chvíli jsme jim zavázáni, je to vzájemné předstírání důstojnosti a smíchu na druhé straně, notujeme si a křičíme „bravo“ hlasitěji než včera na opeře. Tak my, za doprovodu pěti zašlých klaunů, jsme teď na Odysseji cév městečka-organismu, v nichž si energicky, ale s brilantní lehkostí variující klavírista žádá další potlesk, Rudi a Helga při laté poslouchají jazzové standardy, metličky víří po bubnu s kulinářskou vášní, energičtí černoši rozeznívají své žestě a kolosální hrnce, aby každý tep proměnili v karneval.

RDG, 04.07.2010 01:04:49

Komentáře napsat komentář »

[1]

mar.mar.

05.07.2010 21:50:45

tvůj styl psaní je možná moc složitej na podobné téma… přes veškerou možnou snahu psát jednodušeji. Některá souvětí jsou zvláštně poskládaná a dlouhá,ale to by nevadilo. Divně vyčnívají spíš části o podlézajících kloboucích nebo o větě „s nohama do x a rukama opřenýma O NĚ“. V části o baloncích by ani nemuselo být slovo tak v poslední větě. A taky mi to přijde jako moc prostej námět, kde vyjadřování v některejch částech přerůstá až v klišé…

[2]

Rdg

08.07.2010 21:50:53

Děkuji za podrobnou analýzu, není to rozhodně nejlepší text, chtěl jsem právě zkouknout, kde dělám chyby, když se snažím psát přirozeně a lehce, vida, asi všude…:-D Asi budu muset na dosmrti psát o profesorech a jejich žácích…:-) Ještě jednou děkuju Martine!!!

[3]

mar.mar.

08.07.2010 22:42:14

Myslim, že ne… Když to budeš zkoušt znovu a znovu, časem se dostaneš do jakékoli žádoucí roviny. Prostě piš. To máš z těch svejch wittgensteinů (nebo jak se to píše), že se vyjadřuješ složitě. Není to nic, co by se v případě potřeby nedalo nějak upravit :)

[4]

mar.mar.

14.07.2010 23:02:39

jo a taky je možný, že jde jen o setrvačnost – že mám jméno rdg už tradičně spojené se složitými texty, tak si nemůžu najednou zvyknout na něco nového. Ale to se poddá.