Ladičky IV

Platónova jeskyně tančících zrcadel

Za dveřmi se nacházela kulatá místnost, která zevnitř vypadala celkem solidně, ačkoli zvenčí se dalo jen těžko rozlišit, zda je jednou z mnoha milionů komůrek uvnitř XYmbu, zda volně pluje v tekutých obrazech mimo jakoukoli hmotu nebo je zavěšena na vláknech Samarkandovy představivosti. Nedivil by se, kdyby ve skutečnosti vcházel na místo, které měl po celý život ukryté kdesi v hlavě, a proto ho dost zklamalo, že prostor, když pomineme jeho tvar, působil docela obyčejně. Stěny pokrývaly železné pláty a svazky kabelů, které se zauzlovaly pod malým pultíkem ve středu místnosti. Jinak neviděl nic zajímavého.
Jak se ukázalo, na pultíku byla jen jednoduchá klávesnice s od častého používání téměř setřenými znaky. Samarkand od ní tázavě vzhlédl a zjistil, že stín ho pozoruje s dychtivou škodolibostí, jaksi imanentně skrytou ve výřezu téměř neexistujícího obličeje mezi vysokým límcem a romanticky zvlněnou krempou širokého klobouku.
„Mám něco říct?“ zeptal se Samarkand. „Mám… něco udělat?“
Stín se jemně pohnul. Jeho kompaktní úsměv bez jednotlivých zubů se natolik rozšířil, že koutek úst se nyní vznášel mimo temnotu tváře. „Ty nevíš?“ odpověděl otázkou, ale nezdálo se, že by ho to překvapilo. V téže chvíli se dveře zavřely a ozvala se celá řada složitých cvaknutí, jež dávala tušit, že se právě uvědl do chodu jakýsi neúprosný mechanismus.
Útroby umělé planety XYmb se zachvěly a kdesi a na moha místech zároveň jako by se otevřely několikery posuvné dveře a prostor mezi nimi se s dlouhým povzdechem propojil a způsobil vlnobití ne nepodobné hromu. Samarkanda to naplnilo až nepříčetným děsem. Přestal si všímat stínu a dotkl se největšího tlačítka na pultu. Černá rukavice, která zase začala prosakovat, na něm zanechala drobnou červenou skvrnu.
UVEĎTE JMÉNO
Hlas se ozval odněkud ze stěn. Zněl trochu jako ten, jímž Ježíš vykřikoval reklamy, ale byl tišší a kultivovanější.
„Samarkand.“ Při prozrazení vlastního jména se mu vnitřnosti nepříjemně sevřely. Někde v dáli se odsunulo několik dalších panelů, ozvalo se tlumené vzduchotěsné zasyčení a světlo mírně zesláblo.
ZADEJTE SVŮJ KÓD
Samarkand se znovu zoufale podíval na stín, ale hned poznal, že od toho se žádné pomoci nedočká. Všiml si však, že z mezer mezi kovovými pásy kolem dokola celé místnosti vyvěrá jakási podivná látka, něco mezi kouřem, světlem a velmi řídkou kapalinou, a volně se rozptyluje ve vzduchu. Nějaký jed, napadlo ho.
„To není jed,“ odpověděl stín.
S dalším zaskřípením a pneumatickým zasyčením celé kilometry daleko se místnost mírně zatřásla a Samarkanda napadlo, jak velké dveře se tam někde asi otvírají a jestli se kulatá místnost náhodou nedala do pohybu a nepropadává celou kovovou planetou jako složitým hracím automatem. Znovu k němu dolehl vzdálený hrom.
Ale co se to vlastně děje? Znovu, už podruhé za tak krátkou dobu, si uvědomil, jak je XYmb rozlehlý a že všechny jeho pokřivené prostory a úzké chodby natlačené jedna na druhou jako jednotlivé axony v nervech se sbíhají v jakémsi sotva tušeném středu, který všechno popírá – i sám sebe. Tahle planeta mohla být zevnitř větší než zbytek vesmíru, ale její střed neexistoval vůbec, i když zvenčí se to mohlo zdát nelogické. Nebylo to místo, kam by se dalo dojít, i když podle všeho právě tam měl Samarkand původně namířeno. Platónova jeskyně byla jen past.
ZADEJTE SVŮJ KÓD
V zoufalství napsal číslo své školní skříňky, jedno z mála čísel, které hrály v jeho životě nějakou úlohu, protože čas už nikdo neměřil.
KÓD JE NESPRÁVNÝ. VÁMI ZVOLENÝ VESMÍR JIŽ NEEXISTUJE
Vámi… Samarkand cítil, že se mu mozek snaží v sebeobraně vymazat posledních pět vteřin paměti. Ozval se další rachot a skřípění, tentokrát mnohem blíž, a skončilo dlouhým, kvílivým zavrzáním, jako by se naráz lámaly celé kilometry trubek. Světlo na několik vteřin úplně zhaslo, takže mlha – protože ji už nějakou dobu vdechoval, nepředpokládal už, že jde o jed – naokamžik zablýskla do tmy jako světélkující chuchvalce planktonu zmítané v mořských vírech, což je ovšem přirovnání, které by Samarkandovi nic neřeklo.
Co se to ale vlastně blíží? Je to něco z onoho neexistujícího středu? Nějaká absolutní, chaos zosobňující nestvůra, která tuhle kulatou místnost oloupe a vysaje její vnitřek, až se ty kovové pláty na stěnách zohýbají jako staniol?
ZADEJTE NOVÝ KÓD
Samarkand zkusil číslo, které našel na víku krabice od manuálu k Ježíšově kříži.
KÓD JE NESPRÁVNÝ. VÁMI ZVOLENÝ VESMÍR BYL VYMAZÁN
Vymazán. Vesmír. A totéž asi čeká mě. XYmb se rozpouští, cítím to – splynul s mým mozkem. Možná ani nikdy neexistoval. Jak to říkal Ježíš? Že všechno je jen poskládané z velkého množství záhybů? A co se stane, když se ty záhyby narovnají, když se všechny dveře otevřou a všechny přepážky odsunou stranou… co pak? Pokud se opravdu nacházím jen někde ve své vlastní hlavě, co se stane se mnou? Bude to horší než smrt?
Skřípot a řinčení, teď už opravdu blízko, potvrzovaly jeho nejhorší představy. Konvexní stěna se na jednom místě mírně vydula směrem dovnitř a světlo zhaslo. V zářící mlze se však nadále vznášel stín stínu jako potapěč ve skafandru a jeho jediné viditelné oko zářilo jako hvězda skrytá v mlhovině.
ZADEJTE NOVÝ KÓD
Samarkand se náhle cítil velmi sám. Sám a vyděšený. Sténání mučeného železa se nyní ozývalo téměř nepřetržitě a opisovalo kolem místnosti pomalé kruhy. Ne, soustřednou spirálu. Doslova viděl, jak se pomalu rozmotávají všechny kovové tunely a postupně otvírají všechny dveře mezi jejich jednotlivými segmenty a dlouhé cáry kovu nenávratně mizí v temnotě za nepřetržitého hřmění. Nakonec zbyde jen tahle místnost jako tenká bublina uprostřed nicoty, pomyslel si. Možná, že už teď existuje jen zevnitř a je totožná s tím, co zbylo z mého zdravého rozumu. Tanhle planeta je mým tělem – jsem sám v sobě, požírán, a neschovám se. Už není kam.
ZADEJTE NOVÝ KÓD
Samarkandovy prsty se mechanicky rozeběhly po klávesnici, aby naťukaly úplně libovolnou řadu čísel. Co se stane, stane se. Stejně to nezáleží na mně.
KÓD BYL PŘIJAT
Hlas nebylo v ohlušujícím skřípotu skoro slyšet. Mlha se přestala chaoticky svíjet a začala se sbíhat směrem k Samarkandovi, přičemž se zároveň stáčela do líného víru. Její kličky působily téměř vlídným a konejšivým dojmem a zlatavě se třpytily, ale Samarkand byl touto změnou spíš zděšen a poplašeně se rozhlížel. Co se stane teď?
Kovové stěny místnosti se proměnily v jedno jediné tekuté zrcadlo, jímž křečovitě jako ryby v akváriu probíhaly různé obrazy. Většina z nich byla pro Samarknada natolik cizí a úděsná, že si raději zakryl rukama oko, ale to nepomohlo, protože viděl i skrze ně. Mlha se začala točit rychleji. Pultík zmizel, dveře zmizely, kontury jednotlivých plátů a kabelů se rozmazaly, pouze stín setrvával na svém místě, povlával obrazy i barevnými mračny, nepropouštěl ani paprsek podivně živého světla a zdálo se, že se tiše směje. Samarkand se volně vznášel uprostřed, vnímal tlukot svých srdcí a bál se.
Obrazy v rotující mlze začaly měnit tvar – stávaly se z nich kopie Samarkandovy tváře, ale ne naprosto identické – každá z nich se od těch ostatních mírně lišila. Viděl na nich snad všechny možné výrazy, z nichž některé nebyly zrovna přívětivé, a jak je fascinovaně sledoval, mlha se začala stahovat blíž k němu a vířit rychleji a rychleji.
Kvílení nabralo na intenzitě a za mlhou se jeden z nyní neviditelných kovových plátů lemujících sotva tušenou místnost mírně odchlípl. Vyděšený Samarkand hleděl na absolutní temnotu, která se v mezeře otevřela, i na to, jak část mlhy změnila směr a začala být neúprosně vysávána ven, ale v tom okamžiku se víření zastavilo a před jeho bílým obličejem utkvěl obličej jiný, jenž byl i nebyl totožný s jeho vlastním.
A potom všechno zmizelo.

mar.mar., 19.03.2011 03:29:41

Komentáře napsat komentář »

Zatím nebyly zaslány žádné komentáře