Vnitřek XYmbu narůstal směrem do hlubin jako fraktál. Nekonečné
spirály schodů se ovíjely jedna kolem druhé a hranice mezi nimi se
rozvolňovaly a rozpouštěly. Stěny přestávaly být stěnami a měnily se
v papírově tenké varhánky a sklady, jejichž neoddělitelnou součástí
byla i Samarkandova kostra a kůže, takže ničím neohraničený růženec
místností plynule přecházel v dutiny a sklípky jeho těla. Občas viděl
skrze své vlastní ruce a drobné kůstky prstů se organicky zapojovaly do
výztuže chodeb a praskliny a spáry mezi dlaždicemi se prostupovaly s jeho
krevním řečištěm. Klouby kleneb, zkamenělý les vazivových pouzder a
šlach. Chodba, kterou kráčel, se měnila v šroubovici zavrtávající se
skrze zornici do temnot jeho lebky. Zdálo se, že ji lemují další
nezřetelná schodiště, dvojrozměrné ochozy a světlíky propouštějící
tenounké paprsky světla. A světlo, vykružující ze tmy všechno kolem (a
snad i uvnitř, protože kdo mohl říci, kde je hranice?), se rozbíhalo po
třpytícím se a zlatem protkávaném goblénu Samarkandova mozku.
Okno/oko: může se otevřít kdekoli. Klíční kost odemkne srdeční komoru.
Svazky dveří a šachet obklopené váčky a trubicemi železných žláz.
Patra obratlů a temně šarlatová, silně prokrvená výstelka tmavých kobek,
provazce snů v pórech kostí. Vzpomínky sdružené v kruzích kolem
průsvitných obrazců chiromantie, srostlá sklepení paměťových bílkovin.
Představy parazitující na vjemech, škraboška za maskou. Vitráž duhovky
ronící zrcadlové sféry stříbra, sklivcem plují drobné kosmické koráby.
Galaxie se shlukují do vlnoploch kolem kanálků pod povrchem kostí a jejich
světlo zvolna vyprchává mezi trámoví epifýz. Mozek je fraktál.
Hlavně nepanikařit.
V té chvíli Samarkand skrze vějíře uzoučkých cestiček a nekonečných
studní, jimiž vanul jeho dech a zauzloval se v nesčetných neosvětlených
mansardách, spatřil Stín. A je to tady, pomyslel si popleteně. Copak jsem
si myslel, že mně se to vyhne?
Stín se opíral o stěnu a oko, které nebylo zakryto krempou širokého
klobouku, žhnulo jako slunce zastřené mračnem mezihvězdného prachu.
Úsměv připomínal srpek měsíce – žádné zuby, jen běloba.
„Máte mi něco říct?“ zeptal se Samarkand. Jako věštbu, či co?“
„Ne,“ odpověděl stín. „Já tě mám provázet. Provázet a
pokoušet.“
„Pokoušet?“ Samarkand si vzpomněl na Ježíše. „Není nic, po čem bych
toužil, jen dosáhnout středu.“
„Tohle místo dokáže vytvořit nekonečné množství středů. Je jediným
stínem všech věcí. Maskou bez tváře.“
„Množství středů?“
„Tak, žádné okraje. Odsud už nevede cesta zpět, Samarkande. Vnějšek se
nenávratně rozplynul.“
Má pravdu. Ztratil jsem se sám v sobě. Na závitech se tvoří další
závity a síť je stále hustší.
Kdo ví, kde se teď doopravdy nachází moje tělo?
A existovalo vůbec?
„Ty znáš cestu do Platónovy jeskyně?“ zeptal se.
„Jestli znám?“ Měsíc se pootočil o něco blíž k úplňku. „Já
z ní vzešel… můj pane.“
Samarkand si všiml, že nohy stínu se táhnou po podlaze až k jeho vlastním
chodidlům. Ale už necítil strach, ačk pohnul-li hlavou, cítil, jak se
přesouvají další a další místnosti. Jak se nové místnosti neustále
vytvářejí a jiné zanikají jako buňky živé tkáně. A ten stín je
vyplňuje snad všechny.
Putovali dál společně a Samarkand měl pocit, že proplouvá sám sebou,
svým vlastním tělem, že se zavíjí jako ornament mandaly objevuje orgány a
pleteně, o nichž ani netušil, že je má, a na jeho myšlenkách přibývaly
každou vteřinou celé hvězdokupy složitých kliček a uzlů. Jako kdyby
někdo z jeho mozku pletl šálu, všechny neurony se v jediném okamžiku
pustily, a pak se znovu spojily – docela jinak.
Nahlíželi do temných katakomb a mezibuněčných prostorů, kudy se táhlo
podhoubí drátů a tiše vibrujících strun, pluli krví, jež sytila
vlášení mozkových závitů, přistávali na epitelu dosud neprozkoumaného
pobřeží. Všechno, na co narazili, Samarkand poznával. Všechno, na co padl
jeho zrak (pokud lze o zraku ještě pořád hovořit), bylo jím samým. Stín
byl tím zbytkem.
Ale co je vlastně místo? myslel si Samarkand. Není totožné s věcí,
která jej vyplňuje? A co jsem já? Jsem v těch snopcích světla nebo
v chemických vazbách, v mediátorech vylévajících se mezi synapse či
v celém světě, který to, co jsem donedávna považoval za své tělo,
používal jen jako smyslový orgán? Co když je všechno naprosto stejně
podstatné? Co když záleží na všech těch místech, která narůstají do
nekonečna, třepí se a drobí v jednotlivé životy bakterií, hub a lidí a
zhlížejí se v sobě navzájem jako kapky rosy zavěšené na pavučině?
A co když nezáleží vůbec na ničem a celá tahle křeč myšlenek je jenom
krátký úsek spánku, sražený a zmuchlaný na dně černé díry té
hrůzné chvíle těsně před rozedněním, náhodná disharmonie v tanci
fotonů? Jsem jen parazitem ve svém vlastním těle, a to je zas vetřelcem
v okolním kosmu… jsem sám sobě infekcí… ne, mé tělo je světem, jako
tomu bylo na starých mapách, obrazec všehomíra, kde všechno ke všemu
promlouvá a vše si podle posvátné geometrie pravdivě odpovídá… ne, taky
ne… je to vesmír v okamžiku před svým vznikem. Ano. Temný a vlhký chaos
s nekonečným množstvím středů, který se jen tváří jako řád a
krása, rašelina obklopující spící duše schoulené v lotosových
poupatech.
Dveře. Míjejí je tisícovky dveří. Ne: miliardy. Možná, že i ony
podléhají zdejšímu nekonečnému zvnitřňování a skládají se
z dalších dveří natlačených na sobě jako listy v knize. Kromě nich nic
neexistuje. Věci jsou utkány z děr, kterými neustále pro
pro
padá
dáme
me
me
e
e
e
Prsty stínu byly dlouhé jako ručička slunečních hodin těsně před
západem slunce. Jeho úsměv se posouval po vláknech jako čepel. Samarkand
ucítil, že ty prsty na okamžik zavadily o prsty kohosi jiného
…a na opačné straně zrcadla se Kassandra slabě zachvěla. Jako kdyby jí
do kapilárních rýh sedl jemný elektrický prach…
„Jsme tady,“ řekl stín.
Dveře vypadaly úplně stejně, jako všechny ostatní, ale na malé mosazné
cedulce stálo:
Platónova jeskyně
