Ladičky 2

Gnóthi seauton
Věnováno všem, kteří cítí, jak jim skutečnost uniká pod rukama, a za nocí, kdy mezi nimi a temnotou je jen tenká pokrývka, se s hrůzou z kvílící a řvoucí nicoty kdesi pod pěnou smyslově vnímatelného světa pobouzejí jen do dalších variant úděsných snů drtících v ledových prstech jejich strachem zcela zkřehlá srdce…

Kdysi lidé přišli na to, že nic neexistuje. Že to, co donedávna nazývali elementárními částicemi, jsou jen miniaturní časoprostorové záhyby a řasy, které se neustále mění, krabatí a navzájem ovlivňují. Tím pádem i lidské bytosti a jejich duševní svět jsou jen zvláštním projevem nicoty, souhrou pnutí a paměti tvarů. Život vyrašil z prázdna, ale nebyl již nadále schopný toto prázdno vnímat. Vznášel se a prorůstal ničím neohraničeným labyrintem vlastních snů…

V onom podivném všehočasí se vznášela různá podivná místa. Průsečík jistých stínů se mohl v určitém úhlu jevit jako stolek v průsvitně nezřetelné kavárně, jehož deska s vyrytou šachovnicí byla zbrázděná jako tvář Marsu. Tam si k Ježíšovi kdysi dávno přisedla osoba, kterou si později pojmenoval Kafeťák, i když ona sama o sobě mluvila mnohem decentněji jako o Kávovém Fanatikovi.
Kávový Fanatik se zajímal jen o dvě věci – o kávu a o sebe. Byl natolik uchvácen svými proslovy, že mu bylo úplně jedno, kdo ho poslouchá, jenom když mohl mluvit. Zřejmě měl také velmi dobrou paměť, protože ze sebe chrlil neuvěřitelné množství podrobností, zatímco se pomalu propíjel nápojovým lístkem tlustým jako příruční slovník, svazek K.
Něco z toho, o čem mluvil, se zdálo přímo starobylé. Šlo o jakousi osobní mytologii, kterou spřádal z útržků rozhovorů s podobnými ztracenými entitami roztroušeními po troskách někdejšího vesmíru. Pro Ježíše stejný proces započal právě v tomto okamžiku, a jako kdyby se mu tím zároveň i odkryla jakási dosud jen tušená rovina skutečnosti.
Dva metry od stolku se prostor už začínal trhat na poloprůsvitné fábory a praskliny skla, přesto ale mohl tu a tam rozeznat stolky vedlejší. Seděly u nich další výstřední dvojice a skupinky… nějaký muž v ponču a širokém klobouku a drobná dívka v zástěře, jakýsi přerostlý hmyz, jehož společník byl oblečen do novinového papíru (ne, on se z toho papíru skládal celý!), několik zahalených beduínů, kterým ze šálků stoupalo husté zelené světlo… a hned vedle jejich stolu stál krásný věšák z hnědého dřeva, který neustále přitahoval Ježíšovu pozornost a vnucoval mu představu, že je živý a naslouchá každému slovu.
Pochopil, o co tady jde – alespoň se domníval. Cítil to rostoucí napětí a nervozitu a spodní proudy šílenství podemílající kořeny světa. Všichni žili v jakémsi neskutečném prostoru, který se pomalu začínal bortit, a jejich dosud oddělené enklávy, kde mohly osnovy utkané jejich myšlenkami dávat smysl a přinášet štěstí, se začínaly slévat dohromady jako komůrky v plástvi, jež se pomalu roztéká nad plamenem. A tak se všichni dělili o své příběhy, snažili se v tom všem najít nějaké vodítko a zároveň se horečnatě snažili nezmínit jeden druhému o tom, že podle všeho jsou všichni do jednoho jen chabým odleskem na hladině prázdnoty.
„Představ si to, jako když z malýho množství kafe a mlíka ušleháš obrovský laté,“ vysvětloval Kafeťák a fascinovaně sledoval, jak jeho lžička nechává na hladině marochina zlatohnědé spirály. „A to je vesmír. Možná má tendenci vracet se zpátky, do výchozího stavu… vyrovnává se. Kolik stránek se vejde do jedný knihy, co myslíš?“
Stejná slova zopakoval Ježíš Samarkandovi, protože sám přílišnou fantasií neoplýval. Na toho to ale neudělalo nijak velký dojem. Ježíš měl pravdu. Většinu z toho, o čem mluvil, nebyl Samarkand schopný vstřebat, ale tomu to nevadilo, protože co nepochopil, to steklo po pragmatickém povrchu jeho mozku jako voda po naolejované kůži. Co mu bylo po tom, že kdysi lidé získali znalost, jak křivit nesmírně malé, ale i větší kousky prostoru a vytvářet tak podivné kapsy a shluky skladů a komůrek nejen v okolním světě a světě virtuálním, ale i ve světě svých představ, v mozku, a to v takovém množství, až se hranice mezi těmi třemi prostory nenávratně rozpily? Že se někteří z nich v těch kapsách docela ztratili, rozpustili nebo ukryli před skutečným světem, protože došli k závěru, že pokud se všechno skládá jen z nicoty, na ničem nezáleží a všechno je jen veliká, snová hra k opojení smyslů? Že, jak se zdálo, už ani tenhle svět, který doposud obýval, tak docela nedrží na svém místě a začíná povolovat ve švech, zatímco do něj z okolí pozvolna vyhřezávají cizí vnitřnosti? Pokud to bude moct ovlivnit, už tu stejně dlouho nezůstane.

Jenže od rozhovoru již uplynul nějaký čas a hodně z Ježíšova vyprávění si Samarkand začal připouštět až nyní, když byl hluboko v útrobách umělé planety XYmb, kde se ho téměř vzápětí po tom, co sestoupil po prvním zrezivělém, tenounce zpívajícím schodišti, zmocnil silný pocit, že ho někdo sleduje.
Ale to není tak docela přesné. Ve skutečnosti to byl pocit mnohem silnější – jako kdyby se pozorovatel nacházel všude kolem, jako kdyby Samarkand vlezl do útrob obrovského zvířete, které doposud klidně spalo.
Vyplázl svůj hadí jazyk a opatrně jím zapátral ve vzduchu. To místo bylo neobyčejně silné. Náhle si byl zcela jist, že pod jeho nohama se nachází několik tisíc pater naprosto prázdných a temných místností, které jsou opředené jemnou sítí elektrických žilek jako plicní sklípky a obkružují celou planetu jako růženec (nebo had), a že chodby a schodiště, které to všechno spojují, se nakonec zauzlují v nějakém obrovském doupěti uprostřed, kde pořád ještě cosi živoří a tepe.
A právě to pootevřelo své jediné oko hořící modrým ohněm.
Tma kolem se naplnila zlovolným očekáváním. Přilnula k Samarkandovi jako voda a přikovala ho k zemi, takže pohnout se bylo najednou neobyčejně těžké. Ten číhající střed byl jakýmsi opakem černé díry. Nebylo v něm nic. Odpuzoval vše ze svého dosahu, a tak se stával neustále hlubším a větším jako ve tmě se rozšiřující zornice. Při každém kroku cítil Samarkand, jak se mu vzpouzí a že možná není daleko chvíle, kdy se nebude moci pohnout vůbec. Ale bylo v tom ještě cosi víc. Ten střed – ta prázdná místnost, která zevnitř nemá ani stěny, obklopená chvěním umělých hvězd a prastarými mnohokrystaly, jež se kolem ní seskupovaly do třpytivých mandal – nebyl jen středem XYmbu, ale zároveň v sobě odrážel celý vesmír. Nesídlil jen v té místnosti kdesi vpředu, vůbec ne. Prorůstal naprosto vším, veškerým jsoucnem, každou věcí a každým lidským mozkem, každou představou, přáním a snem… neboť i ta nejmenší částice hmoty vrhá stín.
Jak jen to Ježíš říkal? Že všechno je jen všelijak poskládaným prázdnem?
Zapotácel se a unaveně se levou rukou opřel o stěnu, ale vzápětí zaječel, když mu hladce prošla skrz. Rychle se přesunul doprostřed chodby a srdce v pravém očním důlku mu bušilo jako kladivo. Ucítil, že se napětí prorůstající chodbami XYmbu poněkud upravilo a že se tím zřejmě změnilo i uspořádání místností a schodišť, a zaplavilo ho zoufalství. A to ještě nebylo to nejhorší. Za tím téměř nepostřehnutelným pnutím se skrývalo ještě cosi, nějaký pocit – téměř lidský. Pobavení.
Brání se to. Nechce to, abych vešel.
S touhle zvláštním způsobem uspokojivou, ale o nic méně děsivou myšlenkou se nakonec přinutil znovu vykročit.