Ladičky

Olam

Tohle je budoucnost. Velmi vzdálená budoucnost.

Samarkand pospíchal rozbitou, potemnělou plání a ve zkřehlých rukou svíral malý balíček. Pořád měl ještě rukavice – jednu bílou a jednu černou, jak vyžadoval předpis – ale teď už na tom nezáleželo. Jemu tedy rozhodně ne.
Krajina byla rozpukaná v ostré, navzájem se překrývající úlomky s okraji jako břitva, které neohladil žádný vítr. Stříbřitě bledé světlo je měnilo v šedočernou skládačku a stíny byly hluboké a staré. Samarkand se občas na úpatí některého z nich zastavil a zapátral ve vzduchu špičkou dlouhého zeleného jazyka. Jinak se chvilku zdržel jen u Zlé díry.
Zlá díra. Někteří říkali, že sahá až do středu světa. Mnoho nápaditosti v tom tedy nebylo. Zmíněný svět, planeta Orbit 665 a půl, nedosahoval nijak zvláštních rozměrů a zdálo se, že jde jen o zděděnou frázi. Přesto Zlá díra vypadala velmi hluboká. Pokud nevedla do podsvětí světa tohoto, tak určitě nějakého jiného. Lemovalo ji rozbité, pokroucené zábradlí z dob, kdy podobná místa přitahovala zvědavce, a na jednom místě dokonce sestupovalo na malé odpočívadlo vykloněné nad temnotu. Schody kdysi vedly ještě níž, ale zřítily se, a pokud k jámě ještě alespoň občas někdo zabloudil, na ochoz se už neodvážil nikdo, ani Geologové. Uvnitř jako kdyby pořád něco přežívalo a Samarkand se zastavil jen na tu chvíli, aby se přesvědčil, že pověsti o tichém bzukotu téměř na hranicích slyšitelnosti jsou pravdivé. Spousta pověstí byla v dnešní době pravdivá. Tady určitě.
Orbit 665 a půl byla drobná planetka starší než většina ostatních. Už dávno se neotáčela, světu došel dech. Nacházela se až na samotném okraji vesmíru, zaklíněná v lamelách časoprostoru jako tříska v božím prstě. I hvězdy – ty, které zbyly – se chovaly jinak. Místy se rozmazávaly a rozpíjely, a pak se slévaly v nepříjemně organicky vyhlížející světélkující vlášení, které nepravidelně pulsovalo a zastíralo noc jako plíseň. Když měl člověk dost času, mohl sledovat, jak se konce jejích ohnivých chapadel v jednotlivých nebeských kvadrantech zasněně pohybují, jak se prodlužují a zase smršťují a odškrcují další bubliny světla. Nebe bylo symbolem chaosu. Ani meteory nelétaly rovně – všechno se pokřivilo.
Samarkandovy spěchající kroky vířily malé obláčky prachu, které hned zase těžce klesaly zpět. Obzor se zdál ostrý jako hrana nože a chlad mu zalézal pod oční víčko. Už to musely být celé věky, co utekl. Zima na něj začala dotírat skutečně neodbytně a z toho nemocného nebe na něj šel strach. Nic jiného neznal, přesto si ale zoufale přál uniknout. Hnusily se mu staleté, vetché domy, v nichž museli bydlet, jejich škola, kde ještě pořád zbývalo několik učebnic, i chrám, kde po podlaze lezli mechaničtí švábi. Cítil se navzdory svému věku velmi starý, starý jako celý skomírající svět. Nic nefungovalo, nic se nehýbalo. Všechno jen přetrvávalo.
Podle měřítek velmi mnoha lidí bez špetky mozku by Samarkand pravděpodobně nebyl uznán za člověka. Nešlo jen o jeho zelený jazyk s pěti nebo šesti smyslovými orgány a jediné oko – to levé – napuchlé a vybledlé. Po jeho drobném, křídově bílém a nahrbeném těle bylo rozseto přinejmenším deset malých srdcí, z nichž každé tepalo v úplně jiném rytmu, a kdyby nenesl balíček, coural by dlouhé ruce skoro po zemi. Jedna noha byl jen velmi neumělou endoprotézou a lebku mu musely ve vzpřímené poloze držet velké kovové spony zaražené v obratlích. Ale on nikdy neměl možnost srovnání s někým, kdo by vypadal nějak výrazně jinak, a proto se pokládal za zcela obyčejného člověka – toho nejpřirozenějšího, jaký vůbec může být. Ostatně… proč by na podobných věcech mělo při definici člověka záležet?
Zastavil se. Dorazil k cíli.
Z pukliny mezi dvěma skalisky, poněkud nahnutý, ale stále černější než noc, trčel k nebi kříž. Jeden z posledních. U jeho paty se kupily balvany a štěrk. Široko daleko se už rozkládal jenom pustý kraj a poblíž nevedla žádná stezka, ale kříž přesto působil, že čeká. Že bude čekat pořád a vždycky mu to přinese ovoce.
A nebo si to Samarkand taky mohl jen představovat. To mu šlo.
Klekl si, balíček položil před sebe a rozbalil ho. Ruka v černé rukavici mu opět začala krvácet, ale on na to nedbal. Na černé nebude krev vidět (vlastně tohle byl ten důvod, proč nosil rukavice obráceně než ostatní, ale nikdy to nikomu neřekl – ještě by si všimli, že ve školním řádu není něco definováno zcela přesně). Odvinul z kovové krabičky několik provazců a podle pokynů na jejím povrchu je připojil k podstavci kříže. Bylo to až neuvěřitelně snadné. Přitom si všiml, že dřík je zdoben zvláštním motivem připomínajícím vyschlá řečiště na jihu, jenže trojrozměrná, a každý výběžek zakončovala pěkně vykrajovaná nebo zubatá ploška. Jiné výběžky se stáčely do spirál nebo je zakončovaly shluky kulatých předmětů. Vypadalo to až neuvěřitelně živě, ale v celém vesmíru žádný podobný život neexistoval, proto Samarkand myšlenku zahnal a soustředil se na přístroj.
Ukradl ho ve VGVÚ (Velkém geologickém výzkumném ústavu), čemuž pořád nemohl uvěřit. Z Geologů šel strach. provozovali své tajemné obřady hluboko pod zemí a říkalo se, že to kvůli nim je Orbit 665 a půl tak pustý a nehostinný. Víc o nich ale nikdo nevěděl, ani blahosklonně se usmívající kněží, kteří se hrabali v odpadcích a lízali ze skal ranní vlhkost.
Když bylo všechno připraveno, otočil Samarkand jedním ze spínačů, postavil se a čekal.

Ježíš se zjevil během několika minut. Ne náhle, ale spíš jako by se pomalu rozsvítil.
Samarkand nikdy neviděl někoho tak zvláštního. Stál před ním muž s dokonalou tváří, dlouhými vlasy a bradkou, vysoký, rovný a štíhlý. Byl oděný v bílou řízu s širokými rukávy a hlavu mu halila slabá záře. Samarkanda varovali, že Ježíš bude vypadat tak, jak ho lidé chtěli vídat, a proto ho potěšilo, že to tak úplně není. Pravé oko měl světlounce modrozelené, zatímco druhé tmavohnědé, a jeden jeho rukáv zel prázdnotou.
Vypadal překvapeně. A ospale. Několikrát zamrkal. Pak ale koutkem oka Zachytil Samarkandův neopatrný pohyb a prudce se otočil, otevřel ústa a hlasitě se rozječel:
„NÁKUPY NA ZIRKONIU 102 JSOU LEPŠÍ NEŽ ŽIVOT!!! NAVŠTIVTE PLANETU KTERÁ JE JEDNÍM JEDINÝM OBCHODEM!!! POKUD U NÁS NENALEZNETE ALESPOŇ JEDNU VĚC, KTEROU SI DOVEDETE PŘEDSTAVIT, MŮŽETE NAKOUPIT ZCELA ZDARMA!!!
Ozvěna se pomalu vytratila mezi skalisky. Na Ježíšovu tvář se vrátil původní zmatený výraz, a ten se, když jeho majitel zaostřil na Samarkanda, změnil v jakési tiché, uhranuté zděšení.
Samarkand na tom byl podobně.
Chvilku na sebe v hrůze zírali, a pak, jak se zdálo, dospěl Ježíš k jakémusi rozhodnutí.
Odkašlal si: "Synu… ehm… přistup ke mně, ať ruka má tě uzdraví.“
Samarkand konečně nalezl hlas. „Proč?“
Ježíš, který zahlédl jeho dlouhý, zelený jazyk, odpověděl až po další půlminutě: „Mohu tě zbavit bolesti… Samarkande.“
„Bolesti? Aha… No děkuju, ale já se necítím nemocný.“
„Jsi si zcela jist?“ zeptal se Ježíš a sledoval, jak v Samarkandově pravém očním důlku překrytém kůží zuřivě tepe jedno z jeho srdcí.
„Naprosto.“
„Tak dobře.“ Syn boží vypadal, že se mu ulevilo. „Jaký máme rok?“
Chvilku bylo ticho.
„Rok?“ zeptal se Samarkand. „Myslíš čas? Ten už dávno nikdo neměří.“
To, jak se zdálo, Ježíše zaskočilo. „Neměří? Počítal se od mého narození!“
Ticho.
„To je mi líto.“
Ticho.
„Víš, ty kříže už se celé věky nepoužívaly. Řekl bych, že na ně lidi zapomněli. Hrozně dávno.“
Muž v bílém se mezitím už trochu rozkoukal. „Co je tohle za místo?“ zeptal se.
„Orbit 665 a půl. Kvůli pověrčivosti. Myslel jsem, že to budeš vědět.“
„Špatně se rozvzpomínám… Už jsem si pomalu myslel, že jsem mrtvý. I když je to vlastně hloupost.“ Ježíš pozvedl k obličeji prázdný rukáv. Ruka se na okamžik se zaprskáním objevila, ale pak zase zmizela. „Čas a svět…“ zaváhal. „Lidé?“
„Ano, ale ne moc. Možná jsou ještě někde jinde.“
„Život?“
„Jde to. Že jsem na živu ještě poznám,“ odpověděl Samarkand trochu překvapeně, a protože mu to nedalo, zeptal se: „Co jsou ty věci na úpatí kříže?“
„Vinná réva. Rostlina. Neznáš rostliny?
"Ne,“ zavrtěl Samarkand hlavou a dodal trochu omluvně: „Moc toho nezbylo.“
Ježíš zaváhal. „Smrt?“ nadhodil.
„Pořád. I když prý tvrdili…“
„Pak je to v pořádku. Těchle pět věcí je důležitých.“
Samarkand se trochu zamračil. Co se jeho týkalo, všechny ty věci si uvědomoval a vesmír byl stejně pěkně nepříjemné místo. Hnusně nepříjemné místo. Jistě, byla tu tajemství, jako práce Geologů nebo dno Zlé jámy, ale byla to tajemství příliš lidem odcizená, než aby mohla nějak souviset s jejich osobním životem. Samarkand si navíc uvědomil, že místo aby se vyptával, vyptávají se jeho, a rychle tomu učinil přítrž.
„Ty ale nejsi pravý Ježíš, že ne?“
Ježíš se trochu unaveně posadil. „Žádný pravý Ježíš možná nikdy neexistoval. Byl jsem spíš literární postavou. Neobyčejně vlivnou literární postavou, víš? Z tohohle pohledu vůbec nezáleží na tom, jestli jsem skutečně žil, nebo ne. To ale bylo mnohým lidem málo. Chtěli zjevení. Takže vlastně pravý Ježíš jsem. Ten jejich.“
Samarkand ukázal na kovovou bedýnku. „Ty jsi stroj.“
„Neříkal jsem, že na tom nezáleží?“
„Záleží! Kde jsi byl, než ses tady objevil? Jsou ještě jiná místa? Dá se odtud nějak uniknout?“
„Všichni jste už byli vykoupeni.“
„Tak proč pořád hnijeme tady?“
„Každý si musí prožít svůj život. Dělat správná rozhodnutí. Nemůžeš ovlivnit okolnosti, ale můžeš se během života měnit.“
„Tady? Nevěřím ti! S tím já se nesmířím!“
„To je mi líto.“ Ježíš pozvedl prázdný rukáv a udělal jím jakési gesto. „Jdi v pokoji.“
„Copak mi nemůžeš nijak pomoct?“
Ježíš pokrčil rameny. „Přej a bude ti přáno. Dej a bude ti dáno. Co nechceš, aby ti druzí činili, nečiň ty jim. Odstraň nejprve ze svého oka třísku, a teprve pak trám v oku svého bližního. A svého bližního miluj jako sebe sama.“
„Mluvíš jen ve frázích!“
„Cokoli může znít jako fráze.“
Samarkanda už se zmocňovalo zoufalství, když v tom si na něco vzpomněl. „Ty se nemůžeš ničeho dotknout, že?“
„Kam tím míříš, Samarkande?“ Upřímný zájem.
„No… tahle věcička běží na atomovej pohon. Počítám, že se nerozbije ještě několik tisíc let. Takže já odejdu, dobře? Ty tady zatím můžeš kázat kamenům. Třeba až… do konce světa.“
Na vousaté tváři, která k podobným výrazům vůbec nebyla navrhována, se objevila zlost. Ježíš vyskočil. „To nemůžeš! To by bylo rouhání! Já jsem Ježíš Kristus, slyšíš?“
„Nejsi. Jen těžíš z tradice. A ta ani mně, ani nikomu jinému už nic neříká. Nepatří ti žádná úcta.“
Bílé postavě poklesla ramena a celá se trochu zbortila do sebe. Samarkandovi jí bylo skoro líto, ale dokud měl jen slabou naději, rozhodl se, že bude nesmlouvavý.
„Přílišná touha po vědění nikdy nikomu nepřinesla štěstí,“ prohlásil Ježíš a Samarkand si s neklidem a pocitem viny uvědomil, že pláče. „A ty pášeš velký hřích, když chceš prozrazení velkých tajemství zrovna po mně. Možná nejsem zaručeně pravý Ježíš Kristus, ale byl jsem udělán tak, abych jím byl. V určitém smyslu slova jsem tvůj Bůh! A kromě toho, ty po mně chceš věci, které ani nemám v pravomoci.“
„To mě nezajímá,“ odpověděl Samarkand a stiskl zuby. Celá pravá polovina obličeje mu teď horečnatě tepala. „Věci se změnily, nevšiml sis? Řekni mi, co víš, a pak na tebe už můžou všichni v klidu zapomenout. Osobně ten kříž zničím, jestli chceš.“
Ježíšovo hnědé oko najednou vyplnil bezbřehý cynismus, zatímco z toho modrozeleného se pořád ještě valily slzy a malovaly mu na tvář stříbřitě lesklou šmouhu. „To se ti nepodaří. Jsou tady ještě jiné síly než má nebo tvá. Jiné planety. Jiné vesmíry. Věci, které bys nemohl spatřit bez újmy na zdraví, které přesahují tvou omezenou, namyšlenou mysl, Samarkande. Ale lidé se vždycky musí přesvědčit sami.“ Znovu se posadil. „Je šílené, že zrovna já se mám tentokrát stát… hadem.“
Pak se dal do vyprávění.

mar.mar., 01.08.2010 22:01:05

Komentáře napsat komentář »

Zatím nebyly zaslány žádné komentáře