Výklad světa a text. ... A možná i stromy.

MARMAROVA UCELENÁ KONCEPCE A SVĚTANÁZOR
To jsme takhle s Bartym a několika dalšími lidmi seděli v Kašmíru a krafali o životě. Přišlo mi, že jsem poněkud nepochopen a navíc v menšině, a tak jsem se rozhodl tohle sepsat. Navazuje to na předchozí úvahy, ale je to mnohem ucelenější. Věnováno Bartymu.
Inspirováno Z. Neubauerem, V. Cílkem a jinými biology, T. Pratchettem, některými aspekty křesťanství, množstvím hodnotné literatury a literatury o literatuře, spoustou keců, ale především neustálou a intenzivní fascinací životem, vesmírem a knihami :)

Ačkoli to nezní zrovna přesvědčivě, biologie je dnes vlastně humanitní vědou. Dlouho se snažila zapadnout mezi vědy exaktní, ale nedařilo se jí to, protože její předmět, život, jí to neustále znesnadňoval. Proč by se ale vůbec měla chtít exaktním vědám podobat?
Exaktní vědy byly vždycky ty nejprestižnější. Nejdůležitějšími vědními obory byly matematika (nejdokonalejší věda, avšak zabývající se něčím, co vlastně neexistuje), fyzika – hl. astronomie (matematika aplikovaná na náš vesmír), geometrie (matematika v prostoru) a nejdůležitějším uměním hudba (matematika v čase). Příroda byla čímsi špinavým a příliš chaotickým, dokonce nebezpečným.
Teprve s objevem DNA svitla biologům naděje a nebezpečí evoluční teorie bylo na čas zažehnáno.
Proč zažehnáno? Čím byla evoluční teorie nebezpečná? A proč je i dneska trnem v oku tolika lidem, dokonce i nevěřícím?
Vývojové teorie se objevovaly i před Darwinem a žádná jiná nezpůsobila takový poprask. Nejde totiž o vývoj samotný, jak si mnozí lidé myslí, ale o Darwinovo tvrzení, že se život vyvíjí bezcílně, jen na základě momentálních stavů (tj. že organismy se mění co možná nejrychleji podle aktuálního prostředí, svých aktuálních možností a podle aktuálních možností ostatních organismů). To byl ovšem problém, protože to mezi řádky znamenalo, že žádná obecná pravidla nikdy nalezena nebudou a že svět tudíž není poznatelný jako celek. Ale nejen to. Znamenalo to také to, že život nemá ani žádný smysl kdesi v budoucnu a mění se zcela chaoticky a jak ho napadne. Odpor k evoluční teorii je tedy jakousi formou pudu sebezáchovy.
Když byla objevena DNA, mnozí si mnuli (a dosud mnou) ruce, že biologie (a možná i život) přece jenom má nějaký návod k použití. Opak je pravdou. Stále narážíme na nové a nové problémy a konec je v nedohlednu. Jak bylo řečeno, největší problémy dělá biologii sám předmět jejího studia.
Také humanitní vědy mají leckdy potíže. Zabývají se totiž – narozdíl od věd přírodních – jedinečnými jevy a nikoli zákonitostmi, podle nichž se události mohou do nekonečna opakovat, jsou-li splněny konkrétní podmínky (ty ale nikdy úplně stejné samozřejmě nejsou). Jak ale víme, byly tady snahy interpretovat např. historii jako něco, co má své vnitřní zákonitosti, co se opakuje v cyklech a jako železná kola mele všechny zúčastněné, případně že vývoj je progresivní a všichni spějeme k lepším zítřkům.
Představy z 19. století o neustále se zdokonalujícím lidstvu vzaly za své (v některých zemích dost pozdě, že) a odhalila se nepříjemná pravda, totiž to, že jsme vlastně pořád někde na začátku a nevíme o nic víc, než kolik jsme věděli kdykoli jindy. A nejen to. Evoluční teorie mění pohled také na jedinečnost a vyvolenost člověka. My nejsme vrchol vývoje. Vrcholy vývoje jsou všechny bytosti, které přežily až do dneška, a kupříkladu takové bakterie umějí věci, o kterých nám se ani nesnilo. A kdo tvrdí, že to my jsme si podmanili a využíváme např. pšenici? Její soužití s námi je pro ni totiž stejně výhodné, ne-li výhodnější, protože jí nějací primáti, kteří ji vůbec nezajímají a o nichž nemá pravděpodobně nejmenší ponětí, odstraní škůdce, zkypří půdu, dodají vláhu a vždycky uchrání část jejího potomstva, a protože stejně žije jen jeden rok, na tom, že se z ní upeče chleba, nakonec až tolik nesejde.
Život tedy nepostupuje po nějaké předem dané linii, on tu linii tvoří. Jedna událost vyrůstá z druhé a cokoli se stane, je jedinečné a nedá se zopakovat. Stejně tak historie nejede po nějakých kolejničkách, ona je budována. Námi. A může se změnit v cokoli. Naše životy nejsou korálky klouzající po niti z minulosti do budoucnosti. My jsme ti, kteří tu nit předou. Život ani historie nemají žádný cíl kromě sebe sama.

Celá věc má ovšem mnohem širší filosofický přesah, než by se mohlo zpočátku zdát, a celý spor je také mohem starší, sahá až k Platónovi a Aristotelovi: ideje vs. konkrétní věci, obecná pravidla vs. jevy, skrytý řád vs. viditelný chaos, idealismus vs. fenomenologie.
Celá staletí přežívalo to první. Dnes se ale začíná zdát, že viditelný chaos těsně souvisí s chaosem skrytým a veškerý řád máme pouze v hlavě. Odpůrci evoluční teorie, kteří proti ní argumentují z náboženských důvodů jsou ve skutečnosti „vědečtější“ než samotní evoluční biologové, protože navazují na klasickou vědu vyvíjející se od 16. do 19. století, která vycházela z křesťanství a kladla si za cíl odhalit a vyložit božské, pravidelné řízení kosmu připodobňovaného k hodinovému stroji. Evoluční teorie je však předzvěstí něčeho jiného. Něčeho nového. Jakéhosi kreativnějšího a osobnějšího přístupu k vědě, který se možná bude obhajovat a prosazovat několik následujících staletí, protože staré formy myšlení mají nadání přežívat neuvěřitelně dlouho.
Změna se ale netýká jen biologie. Všiměte si, co se stalo s kdysi dokonalou a krásně přehlednou fyzikou: prostor se mění v čas, energie ve hmotu, jednotlivé částice jsou na několika různých místech a možná to ani částice nejsou a jde jen o mikroklky na časoprostoru. Jak napsal Zdeněk Neubauer, přesvědčení, že i chaotické věci (jako například mrak) se naštěstí skládají z drobných vysvětlitelných hodinových strojků jednotlivých atomů, se mění na názor, že i pravidelné a vysvětlitelné věci (jako například hodinový strojek) se skládají z chaotických kvantových mraků.
Snaha cpát rovnice a grafy i do lingvistiky a literatury se vzhledem k tomu všemu jeví poněkud zpátečnická, protože vývoj se podle všeho ubírá docela opačným směrem a pozornost se od objektivních pravidel, která platí vždy a všude, přesouvá k jedinečným jevům, k procesům, k osobnímu pohledu na věc.
Ke čtení.

Samotné dělení věd na humanitní a přírodní se stává zastaralým a jen podněcuje řevnivost. Už nejde o zákonitosti vesmíru, které by se daly jednou pro vždy shrnout do rovnic a vytisknout na tričko, protože neexistuje ani neměnné tady a teď, kdy by ta pravidla mohla platit. Vše se neustále mění a každé tady a teď lze vyložit jen s ohledem na tady a teď předchozí (přičemž se někdy musí jít opravdu daleko do minulosti a na opačný konec zeměkoule). Co se stalo, to už nezmizí a bude nadále působit. Není tedy tak podstatné věci vědět, jako je chápat. A chápání není něco neměnného, co by platilo jednou pro vždy.
Každá přečtená kniha nás změní. Vytváří v naší hlavě nové vesmíry, které nám pomáhají porozumět tomu našemu, jiným lidem a nám samým. Jenže my nečteme jenom knihy, ale i svět kolem sebe, sám život je četba. A pokud se interakcí se světem neustále měníme a svět se mění rovněž, objektivní poznání nikdy není možné.
Nejsou důležité jen knihy samotné, ale i čtenáři.
Není důležitá jen DNA, ale i těla, která ji „čtou“ a zažívají události (což se o té jediné molekule zrovna říci nedá).
Ne pouze znak, ale i symbol.
Ne jen záznam, ale i text.
Nikoliv samotná analýza a manuál, ale také mýtus a příběh. A také ne jen pokus, ale i obřad.
Není důležitý objektivní svět, protože my jej nikdy nepocítíme, nespatříme a nepoznáme. Důležité je, jak ho svými smysly čteme, jak se v naší mysli nespočetněkrát zrcadlí. A jelikož nikdy nepochopíme všechno, budeme v tomhle směru skutečně pořád kdesi na začátku. Nejde o nadpozemské, objektivní pravdy, ale o pravdu osobní, která mi pomůže žít. NE O VÝKLAD, ALE O VÝZNAM, protože rozebrat obraz na malé částečky, zkoumat je pod mikroskopem a hledat, v čem že to spočívala ta krása, nemá smysl. Slovy T. Pratchetta: Nic nemusí být pravda navěky. Stačí, když to bude pravda dost dlouho.
A znovu se dostáváme k tomu, že důležitý je každý člověk (a každý strom nebo cokoli jiného), každá jeho myšlenka, každé umělecké dílo, každý čin a každé slovo.

Tohle všechno nesouvisí jen s postmodernou, která nejenže stále trvá, ale v podstatě se ještě ani pořádně nerozběhla (ačkoli mnohé moderní a ještě starší názory, jak jsme ostatně viděli, přežívají i nadále). Souvisí taky s existencialismem.
Postmoderna: hlavním rysem je, že se odstraňuje časové měřítko. Dnes můžete chodit na historický šerm, po něm se převléct a navštívit operu (žánr sedmnáctého století), na kterou jste si lístky objednali na internetu. Nesmírné množství věcí, názorů, věrouk a stylů existuje najednou, stačí si jen vybrat. Antiutopistická díla o anonymních mašinériích, které mění lidi na unifikované roboty bez vlastního názoru, už dnes nevypadají příliš reálně, protože jde o pozůstatek kritiky nebezpečí, která sebou přinášela předchozí, moderní doba. V současnosti je nebezpečí opačné. Možností výběru je tolik a nutnost se rozhodovat na nás dotírá tak často, že člověk mnohdy ničemu nevěří a o nic se nezajímá, ačkoli právě životní jistoty, o něž se lze opřít, jsou nesmírně důležité, jinak se sám život rozpadne. Problémem není omezování svobody, ale její nadbytek.
Existencialismus: záleží na mém osobním prožitku, mém cítění a mé osobní víře. Víra (ani city) není něčím co by se nějakým biřmováním, bar micva atp. stalo platným na věky, víra je něco, co se musí prožít. Neustále na mě útočí otázky, které musí být (mnou) zodpovězeny. Svět a mysl jsou v neustálém spojení a jedno v druhém zanechává nesmazatelný otisk.
Jelikož každá událost je jedinečná a nic se už víckrát nezopakuje, pak na všem nesmírně záleží. To křesťanství tvrdilo už před dvěma tisíci let – než se z něj stala hrací plocha pro scholastiky a začala se řešit dogmata, na nichž zase tolik nesejde – a v tom také spočívá jeho největší síla a poselství, k němuž se mnozí začínají vracet. Jde o původní, základní zvěst: Všichni (a podle evoluční teorie všechny organismy a všechny události) jsou důležití.
Není podstatná jen vaše víra, ale i to, co (ne)uděláte. Nebe a peklo nemusejí být nutně skutečná místa, kam se dostanete po smrti (a jako biolog musím věřit, že smrt je definitivní), nebe nebo peklo si můžete kousek po kousku vybudovat během svého života. Každým svým rozhodnutím totiž člověk nemění jen svět, ale i sebe, stává se zahradníkem vlastní duše, a každá ta změna je definitivní (v tom smyslu, že zmíněná situace se už nikdy nenaskytne znovu a rozhodnutí nejde vrátit, lze ho jen překrýt rozhodnutím jiným). Jak napsal Milan Kundera: všechno bude zřejmě zapomenuto, ale nic nebude odpuštěno.
Ani morálka a ctnosti nejsou něčím předem daným a rozhodně nevycházejí jenom z nějaké přirozenosti a pudu, i když částečně ano. Musíte uplatnit svlou vlastní bytost – rozum, city i duchovno.

Už jsme si řekli, že vrcholkem evoluce nejsme my, ale všechno, co přežilo do dnes. Každý z přeživších je ovšem nadán něčím jiným. My máme jedinečný mozek, který nám nabízí abstraktní myšlení, řeč, city, příběhy, vědecké teorie a umění. Z našeho pohledu je ten mozek nejdokonalejší výtvor světa a jen díky němu (a skrze něj) můžeme ten svět vnímat. Existují i filosofické proudy, které tvrdí, že všechno živé je spoustou smyslových orgánů panteisticky pojatého Boha, který sám sebe neustále zkoumá (a tento proces nemůže být nikdy u konce). My jsme zřejmě jediná součást přírody obdařená vědomím sebe sama. Uvědomujeme si spoustu věcí a klademe otázky. A vždycky je klást budeme, protože to se zřejmě nikdy nezmění.
Ve Variaci perforace XXVI (Matěj) jsem napsal, že přichází změna. Ve skutečnosti ta změna už probíhá, ale pozvolna a její délka přesáhne několikrát délku lidksého života, takže se jeví a jevit bude jen v dílčích aspektech a jako celek ji někdo popíše až s odstupem dalších dvou set let. Při tom budou stále přežívat starší myšlenkové systémy, které měly a stále oficiálně mají na mnohé názory monopol, ale to nevadí. Postmoderna (a demokracie) je tolerantní a přijímá s otevřenou náručí téměř vše. A selekce probíhá sama. Síť prostě roste. Také jsem psal, že když se změní svět změní se i myšlení, ale je tomu i naopak, a to je mnohem víc udivující. Ty největší změny mění život každému jednotlivému člověku a zároveň principy, na nichž stojí celý okolní kosmos. Symbolicky se pnou ke konkrétním osobám, které ve své době nic takového možná ani necítily a možná také chtěly říct něco úplně jiného. Jde však o to, jak jsou slova užitečná TEĎ. Aristoteles. Darwin. Ježíš. Shakespeare. Einstein.
Smrt, jak už jsem naznačil, je absolutní. Podle starého světanázoru je evoluční teorie zlo, protože bere naději do budoucna i jakýkoli abstraktní cíl nebo uspokojení ze soustavného vylepšování situace. Z nového pohledu je tomu ovšem jinak. Právě existence smrti, která nepočká, nás má podnítit k činnosti a k tomu, aby naše rozhodnutí byla uvážená, podle našeho nejlepšího vědomí a svědomí. Nesmrtelnými se můžeme stát jenom dvěma způsoby: potomstvem a dílem. Ano, lze po sobě zanechat slova a věci, ale ty stejně budou nakonec využity docela jinak, protože se dostanou do zcela jiné doby a jiných situací. „Básníka si nikdo nepamatuje. Píseň zůstává“ (Pratchett). Smyslem života tak není abstraktní vize kdesi v budoucnu, protože budoucnost se teprve rodí z činů, ani neměnné zákony vesmíru, které by člověka svazovaly a staly se jen jiným jménem pro nevyhnutelný osud, ale skutečně jen on sám a dobro, které přináší. Krása. Přátelství. Láska. Osobní hodnoty. Rozum a poznávání. Prožitky. Víra.
Dneska lze říct, že spása, i kdyby měla podobu konce světa v roce 2012, s největší pravděpodobností nepřijde. Není tu nic, co by nás sledovalo – naštěstí… jen my. Všechno je dovoleno, ale je třeba myslet na důsledky svých činů. Jste tady. Nemá to, bohužel/dík (nehodící se škrtni), jiný význam než ten, že jste tu. I když to není vaše vina, je to vaše zodpovědnost. Co s tím uděláte? A jelikož nevyhnutelná je smrt celého vesmíru, jednou už nezbude žádné místo, kam by se dalo utéct před vlastním svědomím.
Máte jedinečnou a neopakovatelnou příležitost prožít život. Podílet se na příchuti vesmíru (a tohle je možná jeho jediné místo, kde to jde). Nepromarněte ji :)

mar.mar., 24.01.2011 04:35:32

Komentáře napsat komentář »

[1]

Barty

24.01.2011 16:50:42

Weeee, text jenom pro mě! Takhle v celku to působí o dost srozumitelněji a taky v sobě nemám 3 kvasnice. V podstatě s většinou souhlasim, jen mám furt problém s unikátností historickejch událostí (ale chápu konečně, jak to myslíš a vidim to jako obhájitelný). Ale rozhodně nesouhlasim s větou „důležitý je každý člověk (a každý strom nebo cokoli jiného)“ protože VOSY sou prostě nahovno p.s.: celou dobu, kdy sem to čet, jsem si představoval, jak to točíme ve stylu Zeitgeist dokumentu. tak finální konfrontace by byla cool .)

[2]

mar.mar.

24.01.2011 18:25:50

ty vosy taky dostaly šanci a využívaj jenom toho, co si sebou přinesly. Nikdo za to nemůže :D

[3]

jéhačko

28.01.2011 23:53:27

řád je něco pravidelného a za řád něco označujeme my, tudíž musí být něco „vyššího“, aby mohlo tu pravidelnost najít a označit ji za řád, co když ale my (lidi) nejsme dost „vysocí“, abychom tu pravidelnost resp. řád našli a vidíme jen chaos? Co když je chaos jen námi nepochopitelný řád. A mohl by takový řád existovat sám o sobě, aniž by ho někdo (Bůh, Manitů, Václav Klaus…) nahlédl? Nebo by tím byla jeho existence vyloučena? A co když jej v nekonečnu času jednou nahlédneme, ale podléhá ještě složitějšímu, který nazveme chaos?

[4]

mar.mar.

29.01.2011 01:22:20

pokud nejsme schopný postihnout řád my, pak pro nás neexistuje. To už jsem taky slyšel: jako že by stačilo vědět úplně všechny informace o elementárních částicích a dalo by se odvodit, jak co do sebe bude strkat a vlastně teda všechno. Za prvé tomu ale nevěřim, protože neexistuje jen úroveň elementárních částic a stejně nikdo ani neví, co jsou ty elementární částice. Za druhý: i kdyby to tak bylo, stejně nikdy všechny ty informace mít nebudem, protože jakákoli snaha je získat vesmír změní a bude zase jiný :)