Vladimír Holan: Bolest

Interpretace:

Sbírka, kterou se budeme zabývat, se nazývá Bolest a už samo její jméno evokuje určitou náladu a pocity. Básně v ní obsažené vznikly mezi lety 1949 a 1955, tedy v době, kdy byl Holan donucen se odmlčet a stáhnout se do ústraní, ač nejprve události roku 1948 obhajoval. Jméno sbírky není zároveň jménem jedné z básní v ní obsažených, jak tomu v mnoha případech bývá, označuje spíše základní pocit, který je navzájem všechny spojuje, podobně jako je tomu u názvů Strach a Lamento. Na rozdíl od nich má však slovo Bolest mnohem hlubší a osobnější význam. Není to jen ryze negativní pocit jako strach, ani bolest fyzická, je to hluboký vnitřní prožitek, který trpícího nějak změní, a proto se dá předpokládat, že se ve sbírce setkáme převážně s básněmi lyrickými, reflektujícími stavy duše a mysli. Právě vnitřní utrpení je v ní jedním ze základních témat.
Naprostá většina básní je psaná volným veršem. Často využívaným prvkem je závěrečný verš (nebo dvojverší) oddělený od ostatních a shrnující myšlenku nebo ladění celé básně. Každá z básní má svůj název, ty jsou si ale často navzájem velmi podobné, ba někdy dokonce totožné a opatřené římskou číslicí (Podzim I, Podzim II). Stávají se tak navzájem ne zcela rozlišitelnými a splývají do jednoho mnohotvárného celku, nikdy nekončícího a stále se opakujícího kruhu. Neustálé tematizování sněhu, ticha, deště, mrazu, mlhy, noci, samoty a tmy vytváří podzimní až zimní scenérii, která jako kdyby nikdy neměla skončit a stává se tak alegorií doby, v níž byla sbírka napsána. Pokud se občas objeví báseň odehrávající se na jaře nebo v létě, většinou přijde kontrastní závěr, kdy se ukáže, že za tenkou slupkou poklidné každodennosti se pořád skrývá hrůza (Cestou, O žních). Podobně je to i s úsvitem, který často vůbec nesplňuje to, v co bychom doufali, totiž že nám navrátí světlo a jasný den (Svítání, Za svítání). V mnoha básních se také setkáme s motivem kohouta, jenž plaší noc a smrt, v jiných básních se ale objevuje kohout mrtvý (Non cum Platone, Říjnový den).
Nejčastějším námětem básní jsou úvahy o smyslu života – a to jak obecně lidského, tak i života básníka – o roli básníka ve společnosti i o jeho zodpovědnosti vůči ostatním lidem. Neustálé tápání ve vzpomínkách, přemítání o lásce, jež je vždy nešťastná, sebezpytování a kání za vlastní pýchu se mění v jakýsi labyrint, z nějž není cesty ven. Jednoznačná odpověď na existenciální otázky pochopitelně neexistuje, takže závěry vyplývající z těchto úvah se často mění: od přesvědčení, že Bůh existuje a že jedině on dává inspiraci (jíž by měl básník využít, když už je mu dán takový dar), přes naprosté zoufání a marnost všeho bez rozdílu až po myšlenky na sebevraždu, ale také neschopnost odhodlat se k ní, a to nejen kvůli rodině, ale i pro vlastní pýchu a lpění na životě. Často se například opakuje věta: „Jak nebýt?“ (Hluboko v noci, V krutém roce) a smrt je líčena téměř jako básníkova láska (U studánky, u rubínky), což vrhá jiné světlo i na básně, které se na první pohled jeví jako nevinně milostné (O žních), život je přirovnáván ke hřbitovu, na jehož zdi kočka žere slavíka (Ti druzí), a to vše se prolíná s již zmiňovaným podzimem, sněhem, tichem, samotou a nespavostí. Možnou cestou z bludiště se zdá být pouze návrat k prostým a pravdivým slovům (Úpatnice paraboly).
Poměrně častý je také motiv dvojníka, který básníka jako kdyby neustále doprovázel, pozoroval a hlídal. Někdy je to pořád on sám, jindy něco jako anděl strážný (Mors ascendit per fenetras), a ještě jindy jako kdyby bylo jeho odvrácenou stranou šílenství (Probuzen…). Tato dvojakost snad souvisí s výsadním postavením člověka, který je básníkem, neboť být básníkem je na jednu stranu vnímáno jako požehnání, na druhou jako prokletí, a poezie je přirovnávána k jeskyni, do níž kdo vstoupí, už nevystoupí. Dvojstrannost je ale také rysem obecně lidským, jak vyplývá například z básně Slza, kdy každá z lidských slz je zároveň slzou Panny Marie i hada. Ve sbírce vůbec najdeme velmi mnoho antických a biblických symbolů a postav, především Evu, hada, kříž, Ježíše Krista, kostel, Pannu Marii, anděly, Platona, Pythagora, masky atp. a některé básně mají latinská jména. Jindy ale sklouzávají mytologické symboly na mnohem lidovější rovinu: had připomíná spíše hadího krále z pohádek a obyčejné kuře se může změnit v démona (Kuře), jak to známe z pověstí o plivnících.
Ač se může na první pohled zdát, že básně natolik podobné mýtu jsou nadčasové, mnohé jsou zakotvené v konkrétních datech (Rok 1953) a v konkrétních událostech, případně vzpomínkách. V některých z nich se objevují neustále se opakující spojení vymezující čas: „To je ten čas, kdy… To je ta hodina, kdy…,“ což na první pohled koresponduje s názvem příslušné básně (Úsvit), ale už na ten druhý může působit jako jinotaj vypovídající o době. Jako by právě trvalo zvláštní období historie, které je zakřivené samo do sebe, v podstatě nekonečné, a to se odráží v celé kompozici sbírky, jak jsme ji popsali výše, ačkoli se může zdát, že vypovídá pouze o bezvýchodnosti jednoho konkrétního života.
Někdy jsou básně otevřenější a většinou jsou to ty, které byly v prvním vydání sbírky vynechány: „Děsím se dnes vraždění tak častého, že už je neviditelné!“ 1), „Bude zase válka…?“ 2) Odkazy na dobu se propojují s biblickou symbolikou, obvykle s postavou trpícího Krista:

Všechny žaláře světa jsou postaveny z kamenů,
které dopadaly na Ježíše.

A dělají to dál ruce peněžité,
takže nemohou dáti ani almužnu.3)

Přes sliby velkých změn se vlastně nezměnilo vůbec nic. Snad jenom krajina se mění pořád k horšímu:

Důvěrná průzračnost. Hranaté zapomínání.
Krychle naplněná pamětí koule
Komu by se nezastesklo po nějaké zřícenině? 4)

Podobně smutně ironická je báseň Klekánice, kde je kritizován pohled na přírodu jen jako na něco, co je možno využít a co se dá rozdělit na část užitečnou a část škodlivou.
Přes to všechno je však v některých básních pořád ještě místo pro naději (Prosinec na vsi), nebo dokonce pro výzvu (Je, Svítání), ač ta se možná týká jen básníka samotného:

A je takové ticho,
že je musíš vyslovit: a to ty, právě ty! 5)

Pro Holana totiž nebyl básník jen umělcem. Byl, někým, kdo musí podat svědectví o světě, a to svědectví vždy pravdivé.

Rozbor básně Jeskyně slov:

Jeskyně slov

Ne beztrestně vstupuje jinoch se světlem
do jeskyně slov… Odvážný, sotva tuší,
kde se to octl… Mlád, i když trpící,
neví, co že je bolest… Předčasně mistrovský
uprchne, aniž vkročil,
a vymluví se na neplnoleté století…

Jeskyně slov!…
Jen skutečný básník a na vlastní vrub
v ní prošílí křídla a to,
jak je navracet zemské tíži
a neublížit oné, která přitahuje zem…

Jeskyně slov! Jen skutečný básník
se vrací z jejího mlčení,
aby, už stár, nalezl plačící dítě,
odložené světem na její práh…

Tato báseň je psána volným veršem a je rozdělena do tří strof, přičemž každá z nich je o jeden verš kratší než ta předcházející, takže báseň postupně graduje.
Jejím tématem je, co vlastně znamená být básníkem. Toto téma je zpracováno formou analogie, kdy je poezie (nebo literatura obecně) zobrazena jako Jeskyně slov. Sestoupení skrze jeskyni do podsvětí je mystickým zážitkem, který má hrdinu nějak obohatit a změnit, je to motiv objevující se v mnoha mýtech a legendách.
Hned v prvním verši dovídáme, že vstup do Jeskyně slov není beztrestný. Jeskyně slov má totiž také svou odvrácenou stranu, kterou, jak jsme viděli výše, může být i šílenství. Jakmile totiž začneme psát, stáváme se za svá slova zodpovědnými. A ta slova nás někdy přežijí. Je napováženou tvořit díla, jež nejsou pravdivá, neboť mnohem horší než umění špatné je umění, které není myšleno vážně. To si ovšem mnoho začínajících básníků neuvědomuje. Nemají ještě dost zkušeností. Do Jeskyně slov vstupují se světlem, neboť ani oni sami nevědí, co objeví. Poezie není něco, co by tvořili. Spíše ji nacházejí. Snad jen ten, kdo si tohle všechno alespoň částečně uvědomil (nebo si to o sobě alespoň myslel, protože i tak si lze vyložit slova „předčasně mistrovský“), ještě než do jeskyně vkročil, to nikdy neudělá. Ale jelikož od ní uprchl, nebude moci být nazván pravým básníkem. I kdyby třeba zkoušel psát, nebude v jeho básních nic, co by upomínalo na skutečnou Jeskyni slov.
V době, kdy vznikala básnická sbírka Bolest, bylo mnoho takových básníků.
První řádek druhé strofy je jako výkřik nebo povzdech vycházející z pocitu, na jehož plné vyjádření se nedostává slov. Je to vyjádření obdivu, touhy, nebo fascinované hrůzy? Možná že toho všeho dohromady.
Pravý básník v Jeskyni slov prošílí křídla – stráví v ní celý život a splyne s ní, až postupně vyčerpá všechnu sílu, která mu pomáhala létat. A možná nadarmo. Celý život se také bude muset snažit svůj život v jeskyni sladit s životem v tomto světě, aby jej šílenství zcela nepohltilo a aby svými slovy neublížil moci, která mu nadání propůjčila. Poezie je příliš mocná a někdy je lepší se některých věcí vzdát a vrátit se k prostým slovům. Tíží, která přitahuje zemi, je zřejmě síla Slunce, jež můžeme vnímat jako symbol odkazující na Boha. Je to právě Slunce, které mytický hrdina spatří, když projde jeskyní. S tím se setkáváme i u Platóna, jehož jeskyně má s Jeskyní slov mnoho společného, jak uvidíme dále.
Třetí strofa začíná stejným výkřikem nebo povzdechem jako strofa druhá, ale jako bychom nyní už věděli, o co jde, a loučili se. Nikoli bez vzpomínek, nikoli bez melancholie, ale přece jen rádi. Skutečný básník se totiž musí umět z jeskyně slov také vrátit, když už svá křídla prošílel. Dokonce se navrací z jejího mlčení. Jako by pro něj uvnitř už žádná slova nezbyla…
Plačící dítě odložené světem na práh, je zřejmě kristovské podobenství o nalezení toho nejskrytějšího smyslu, o nějž nám celý život jde. Jen opravdovému básníkovi se to podaří, a to až když je stár. Leží někde mezi temnotou jeskyně a vnějším světem – ani uvnitř, ani vně. Kdo zůstane bloudit v podzemí, nenalezne jej.
Mnohem hůř na tom ale bude ten, kdo vůbec nevstoupil dovnitř.
Tři tečky v závěru básně výmluvně naznačují, že nikdo neví, co bude pak, podobně jako když v druhé strofě docházejí slova při zmínce o božské síle přitahující zemi. Po nalezení smyslu se nám už smrt nemusí zdát tak strašlivá. A život, symbolizovaný v předposledním verši plačícím dítětem, bude pokračovat.

Citace:

Holan V., Test I, in: Bolest, Československý spisovatel, Praha 1965, str. 43
Holan V., Zastávka kurýra, in: Bolest, Československý spisovatel, Praha 1965, str. 71
Holan V., Evropa, in: Bolest, Československý spisovatel, Praha 1965, str. 32
Holan V., Podzim I, in: Bolest, Československý spisovatel, Praha 1965, str. 41
Holan V., Je, in: Bolest, Československý spisovatel, Praha 1965, str. 18

mar.mar., 25.02.2010 23:24:44

Komentáře napsat komentář »

[1]

J.H.

23.04.2010 21:36:39

asi ve třetině rozboru máš „nepováženou“ místo napováženou, Větu po citaci 5) si oprav.
Jaká je pověst o plivnících? Nezmám.
Nejzajímavější je ta část s výkladem Jeskyně, začátek je až do ukázek je možná trochu povrchní, asi by bylo dobrý i tam zařadit průběžně nějaký ukázky dokumentující, o čem mluvíš. To zamyšlení nad pocitama v úvodu mi pijde jediný vyloženě hloupý – bolest přece nemusí být hlubší ani osobnější než strach či nářek, přijde mi víc negativní než strach, jsou strachy, kteé nejsou vůbec negativní (ačkoliv u ttohohle pocitu je zvláštní mluvit o negativitě).

Celkově je to zajímavý zpracování, nevím, jaké bylo zadání (rozsah), ale na Bolest, která je velmi rozsáhlá (ačkoliv velmi konzistentní až jakoby monotónní), to je jen takový pohlazení povrchu. Nicméně povedený pohlazení. Prima.

[2]

mar.mar.

24.04.2010 18:34:32

Díkymoc. Aby to bylo hlubší, musel ybch dostat bu´d víc prostoru než tři stránky a nebo rozebírat každou básničku zvlášť. Kvůli tý délce jsem tam moc nedával ani ty ukázky. Jelikož holan je oblíbený básník našeho vyučujícího, předpokládal jsem, že bude vědět, o čem je řeč :) Ty pocity jako bolest a strach jsem myslel ve vzathu k těm sbírkám. Myslím, že tam to nezahrnuje všechny možný významy strachu a bolesti. Chtěl jsem to vzít tak, že z duchovního pohledu je strach něco nízkého a zavrženíhodného, kdežto bolest ne, bolest je naopak ctnost (blahoslaveni trpící) A plivník = rarach = šetek = zmok, takový ten domácí hospodaříček, který často vypadal jako černé kuře. Musel ti otročit,ale po tvý smrti si odnesl tvojí duši. Viz Erbenovy pohádky a pověsti.

[3]

J.H.

24.04.2010 21:21:07

Žjůva, ještě že si nádobí meju sám…
Máš pravdu s tou bolestí a duchovnem, problém tkví v tom, pač nás církev naučila takhle bolest vnímat, jedině tak totiž mohla leccos ospravedlnit, jak jinak by trpící, mučedníci a všechna tahle havěť mohla to všechno přijímat, kdyby jim nenakukali, že bolest očišťuje a budou za ni odměněni v nebíčku…

[4]

mar.mar.

25.04.2010 01:25:20

Jde to takhle vnímat, nicméně takhle to bylo vnímáno několik tisíciletí. Ty „moderní tendence“, že se dá v životě obejít bez bolesti, se začaly rodit až v reformaci a plně se projevily až v devatenáctm století. Už jenom proto si myslím, že to nejde. Ve světě, kterej podléhá času a je natolik chaotickej (skládá se vlastně jen z rožhavenejch koulí a kusů kamene, který kolem těch rožhavených koulí lítaj šílenou rychlostí a vrážej do sebe), se bolesti nelze vyhnout. Jediný rovnovážný stav, dke bolest neexistuje, je v lidské hlavě. A ve smrti ovšem. Proto nebyla smrt vnímána negativně, nýbrž jako završení života a odměna za bolest v něm prožitou, pokud měl ovšem člověk víru.
Jenže právě už od renesance jsou tady tendence myslet si, že už jsme velmi blízko poznání všeho (a až to budeme vědět, budou si všichni žít v bahobytu) Takový ty tendence, jako že většinu práce udělají stroje a my budem pracovat tři hodiny denně. Blbost. Tohle si mysleli už v minulejch staletích. A furt nic. Jakýkoli vylepšení, se kterým přijde člověk, přináší jen další chyby a další problémy. Třeba nástup počítačů a strojů něco usnadnil, ale zavalil nás všechny spoustou hatmatilky, všichni musej dělat hromadu lejster, učit se chápat počítače, jsou z toho vystresovaní a pracujou vlastně ještě dýl. To je přece jedno ze základních poselství Čapkových utopistických děl. Člověk nemůže vytvořit ráj na zemi. Jeho snaha vytváří jen nové varianty utrpení. Možná pro ty, co žijí bez bolesti, není to utrpení vidět, ale to neznamená, že se neprojeví v jiných částech světa.
Bolest je nutná. Bolest člověka posiluje, činního odolným a odvážným. Duchovní bolest činí člověka empatickým a altruistickým. proč myslíš, že křesˇanství obětovalo samotného boha? To je tak šílený mysterium, že se do dneška nevyčerpalo a stále působí. Spousta literatury se týká prožité bolesti (jak už jsme tady kdysi s někým řešili – postavám se vždy děje něco špatného) a ty postavy tím získávají zkušenost a mění se. A díky tomu se mění i čtenář. Naše největší literární a náboženské vzory jsou ty, které trpěly. Není to tak jednoduché, jak jsi napsal… Skvělá kniha o tomhle je Goldingův Pincher Martin (česky Ztroskotání Christophera Martina)

[5]

J.H.

02.05.2010 16:39:01

S celým druhým odstavcem souhlasím, ale netýká se toho, o čem jsem mluvil. Takhle pojatá bolest (jak ji vnímáš) je stejně jen náplast – vlastně lež, která nám přináší (bo by měla) určitou úlevu, opití receptorů. To je jako se smrtí – je dost zrůzdný žít s vědomím, že prostě konec, nic víc. Proto si nalháváme, že to tak není, ač je to blbost veliká… A velký mystérium křesťanství se vyčerpalo ještě před koncem prvního tisíciletí, kdy se z něj stal nástroj pro masy. Dneska je to už jenom potácivá bublina přežívající vlastně jen na zvyku.

[6]

mar.mar.

02.05.2010 20:00:48

To není pravda. Možná se to tak zdá někde v nějkaejch severních čechách, o kterejch většina světa nikdy neslyšela :) Náboženství nepřežívají jen ze zvyku. když se vyčerpají, prostě zmizí. 2) Bolest nepřináší úlevu… Bolest je právě to utrpení, ne? Možná nevim, co přesně se snažíš říct, ale zní mi to jako nějaký emo hnutí se žiletkama. A mě osobně je představa smrti, po které nic není, mnohem příjemnější, než nějaký posmrtný život. Už jsem to říkal mnohokrát, ale řeknu to opět: představa smrti má člověka právě donutit dát smysl jeho omezené časové lhůtě (viz Noetickou trilogii)

[7]

J.H.

02.05.2010 23:53:12

Nevím, jak se na bolest dívají emani, ale myslím si, že utěšovat se tím, že bolest tu je proto, aby nás očistila, povznesla, zajistila prima sedačku na mráčku…, je hovadina. A nějak skáčeš v myšlenkách – a propos není těžký vnutit si smysl při vědomí té pomíjivosti a jejím přijetí?…

[8]

mar.mar.

03.05.2010 11:19:08

ne. něco, co člověk vykonal či vytvořil, jej může i přežít. A o sedačkách na mráčku nikdo nemluvil. respektive jsem říkal, že tou bolestí se učíš už během života. kdyby se ti nedělo nic zlého, neměnil by ses – zůstal bys v ráji… a blbej. Jako by býval byl buddha.

[9]

J.H.

03.05.2010 22:13:31

Může ho to přežít, ale do hrobu si to nevezme?:) To s tím rájem je spekulace! – obhaj si to nějakou úvahou (ať je nad čím hloubat). A jak to myslíš s tím Buddhou?

[10]

mar.mar.

03.05.2010 22:39:08

Co je věčně krásné a mladé a žije si v rájí. to nestárne. Co nestárne, nemůže se měnit. Co se nemění, nemůže se učit. Bez změny a degradace v čase, tedy bez bolesti v nějakém hypotetickém ráji by nikdo neměl potřebu přijímat nějaké informace nutné k orientaci ve světě nebo k přežití. 2) Do hrobu si nic brát nemusíš. Nevim, co tou větou jako myslíš3) Nepamatuju si tu legendu už moc přesně, ale buddhovejm rodičům tvrdili, že z jejich dítěte buď bude svatý muž nebo mocný král. Mocný král, pokud nezjistí, co je bolest a smrt. Oni samozřejmě chtěli mocného krále, tak ho zavřeli do dokonalé „rajské“ zahrady, kde náš milý buddha žil asi do dvaceti let, spokojenej, nevědomej a blbej. Teprve když si vyjel ven a uviděl mrtvoly a nemocné, došlo mu, že něco propás, zdrhnul a stal se svatým mužem.