Člověk existuje na Zemi pouhých několik tisíc let a za tu dobu již
stačil vynalézt neskutečné množství věcí, vytvořit spousty uměleckých
děl a vypracovat přehršle náboženských a filosofických systémů. Jak je
možné, že za tak krátkou dobu zaznamenalo lidstvo takové pokroky a
rozvíjelo se tak rychle, když kupříkladu latimérie podivná je tu
několikanásobně déle a chová se pořád stejně?
Aby se pro nové nápady nemuselo chodit daleko, uchovávají se výhodné
biologické změny v molekule DNA, kde mnohdy setrvávají v latentním stavu
a čekají na svou příležitost. Člověk však má na rozdíl od jiných
živočišných druhů ještě jiné místo, kam může ukládat různé
užitečné nápady, a tím je tradice, paměť světa, která se šíří
z generace na generaci učením a nápodobou, ale také symboly a
vyprávěním. Všechno je náhle docela jiné, když nemusíte na všechno
přijít sami a můžete se v různých situacích poučit ze zkušenosti
jiných. Skoro vše, co známe, je zprostředkované. Skutečně věříte na
atomy, enzymy a planetu Neptun? Kdo z vás něco z toho viděl? Existuje to
vůbec?
Vidíte, i věda je ve své podstatě určitý druh víry, protože kdybychom
si měli vše ověřovat, nikdy bychom se nikam nedostali.
Před vynálezem písma byla tradice zkoncentrována v mýtech a rituálech.
Opakování rituálu bylo nesmírně důležité, stejně jako vyprávění
příběhů. Kromě té náboženské měly různé obřady a symboly totiž
ještě jinou rovinu: vydělovaly určitou skupinu lidí z těch ostatních a
určovaly její identitu. V podstatě šlo o to, že náš bůh je mnohem
lepší a mocnější než ten jejich. To naše hlavní město je středem
světa. To my jsme ti praví lidé, protože oni ani nevědí, že sobota je
postní den a že pepř je tabu. Tento pocit vyvolenosti dodával lidem jistotu
uprostřed chaotického kosmu. To je stvořil ten jediný pravý bůh, a proto
právě jejich rituály brání chaosu v tom, aby zničil tento drobný svět
řádu a světla.
Přesto se ale různé novinky vždycky šířily a šíří rychlostí blesku.
To proto, že jsou tady takové věci jako sňatky s cizinci, stěhování,
války a obchod. Většina lidí naštěstí nikdy nebyla natolik hloupá, aby
se od těch ostatních izolovala úplně.
Po vynálezu písma se mohly začít uskladňovat poznatky v knihách.
Jednotliví mrtví přestali mizet a mohli svými myšlenkami dál ovlivňovat
živé. Tak kultura sama sebe čím dál tím víc spoutává, protože co se
jednou vymyslí nebo objeví, to už se neztratí, a následující generace se
s tím musí vyrovnat stejně jako ty předchozí. Na druhou stranu právě
díky tomu bylo vždy na co navázat, proti čemu se vymezit, a to historie a
vývoj nutně potřebují. Přestalo se zasvěcovat rituálem a začalo se
zasvěcovat knihou. Kdo znal (a pochopil) určité texty, měl moc. Jelikož
texty jsou většinou mnohoznačné, vydaly se jednotlivé mysli docela
různými směry a kultura se mohla začít větvit mnohem rychleji než
doposud.
Ve dvacátém století se objevila teorie memů, podle níž je mem částice
kultury která se šíří komunikací, uměním, nápodobou, učením atp. Memy
se dělí na užitečné (symboly, poučky, mýty, modely, vzorce, analogie
atd.) a škodlivé (různé zlozvyky, reklamy, bludy a pavědy). Teorie se ale
postupem času stala příliš idealistickou a dogmatickou a sama se změnila na
škodlivý mem. Tvrzení, že kultura a vůbec celé myšlení se vždy
odvíjelo na základě příběhů, příkladů, analogií, symbolů atd. je
však bezesporu velmi zajímavé. Vlastně nejde o to, aby byla nalezena
absolutní pravda, ale jak svět zachytit a popsat natolik přesně, aby to, co
se momentálně jako pravda bere, vydrželo alespoň tak dlouho, než někdo
přijde zase s něčím novým a myšlenky všech lidí se tak neposunou zase
o kousek dál. Jelikož jak slovo, tak lidský mozek a smysly jsou velmi
omezené, nikdy se nám nepodaří poznat skutečnost takovou, jaká doopravdy
je. Naše poznání může být stále úplnější, nikoli však úplné. Proto
potřebujeme modely a schémata. Proto máme rádi individuální pohledy na
věc a milujeme osobní příběhy, hrdiny a vzory. Jsou to určité klíče,
podle nichž se dá postupovat a stavět z částeček reality beze smyslu
svůj vlastní jedinečný život, který už smysl má.
Kultura je soužití s lidmi, je to komunikace, je to soubor typicky lidských
hodnot, výtvorů a vlastností, ale především je to něco umělého, něco
předpokládající péči. Je to řád vymezující se vůči chaosu, soubor
norem a jistot.
Norem a jistot? Vždyť jsme si právě řekli, že se neustále mění!
Ano. Neustále se mění v nové a nové typy řádu. Paradoxně se mnohdy zdá
složitější a rozporuplnější než fyzikální vědy disponující
přehlednými a „všeobecně platnými“ vzorečky, to však zapomínáme na
fakt, že jak tyto přírodní vědy, tak vzorečky jsou opět jen výplodem
kultury a našich hlav, dalším druhem síta, jež prosévá chaos a tká
z něho struktury. Mimo taková síta žít nelze – všechna je máme
uzavřena v hlavě, se všemi jejich omezeními i možnostmi. Kultura je
právě takové veliké síto neustále prosévající svět a budující a
doplňující sebe sama. My všichni jsme jeho součástí – ale zároveň
jsme i individualitami a to je důležité.
Naše metaforické myšlení se může uplatnit v mnoha směrech. Můžeme
vytvářet umění. Můžeme filosofovat, pociťovat krásu a náboženské
vytržení i chladně a racionálně kalkulovat. Ale co je podstatné, můžeme
být na základě toho všeho schopni i empatie k druhým lidem nebo
k přírodě. Samozřejmě, z výše uvedeného vyplývá, že ani ostatní
lidi nebo přírodu se nám nikdy nepodaří zcela pochopit, ale už pouhý
fakt, že se o něco takového lze pokusit, je úžasný a klade na nás velkou
zodpovědnost.
Kultura
esej. vyhovuju požadavku J.H. po ucelenějším pohledu na předcházející problém. Něco už asi bylo řečeno dříve, dokonce opakovaně, ale to nevadí. Roky, snad to takhle bude stravitelnější…
Komentáře napsat komentář »
škoda že komenty čtu až po tom co přečtu dílo…jinak bych si
hopřečet už dřív a dávám za pravdu mrkváčovi…navíc spousta věcí
člověkt tak nějak ví ale když je někdo shrne a napíše tak už je neví
jenom tak nějak ale uplně 
Říkal jsem si, že si to pnechám rozležet a přečtu ještě jednou, abych se mohl nějak obsáhleji vyjádřit, ale nemám, co dodat, je to shrnující, nijak vybočující či pobuřující, milý

mrqa
,Po tom, co jsem se konečně odhodlal to přečíst (jako většina zdejších návštěvníků jsem moc líný na to číst delší texty, ještě navíc ve filosofii), musím říct, že se mi to líbí a vřele doporučuji k přečtení i ostatním. Sice to nepřináší nic úplně nového ani převratného, ale je to hezky rozvržené, poučné a zamyšleníhodné. Navíc to má hlavu i patu.