Čau ty co čteš.
Tu přezdívku bych chtěla vysvětlit. Nemám moc ráda, když někdo čte moje texty s vědomím, že jsou moje, a chtěla jsem zůstat neodhalená. Naivní, dyť jo. Dřív mi přišlo lepší, odhalovat se lidem po kusech a ne se hnedka položit na talíř. Ale vůbec. Je těžký někoho poznat a pochopit. A můžete si říkat o sobě, co chcete, vždycky to bude málo. Nejlíp jsem poznala lidi z nějakejch situací, který jsme museli řešit společně a z akcí, ne z kavárny.
Od prváku dělám dobrovolnici ve Slunečnici. Dostala jsem se k tomu přes Jiříka, kerej za mnou přišel, jesli nechci jet na víkend pryč, že bude sranda. Mno a bylo to školení dobrovolníků. Ve třinácti jsem potkala bejvalou spolužačku ze základky. Chodila na gympl a přivedla mě do skauta, což bylo a je sklad všemožnejch gympláků. To byl zlomovej bod, jelikož do tý doby jsem chtěla na ekonomku za sestřenkama. Mám jich šest a pět z nich na ni chodilo.
Jednou jsem utekla z domu. Jednou jsem četla první tři strany z Utrpení mladýho Werthera. Jednou jsem poslouchala techno. Jednou jsem psala hororovou knížku.
Jako děcko jsem měla zakázaný koukat na tři věci. Na horory, na
peříčko a na South Park. Hádejte na co jsme koukali s bráchou
u babičky? 
Schválně jestli poznáte, odkud je tohle. „Svět jsou kavárenské stolky, zkondenzované z hromad a hromad alternativ. “
a
zapoměla si říct že si trochu ztloustla (ne že bys byla tlustá to stejnak
asi neumíš) 
mrqa
,Tipnul bych, že jste koukali na 8 mm (tak trochu porno a tak trochu horor, pro ty, co by to nepochopili). A schovávat se za přezdívky je móda tzv. „online heroismu“. Je hezký, když člověk neví, kdo je ten druhej a snaží se ho poznávat jenom podle toho, co a jak píše nebo jak se vyjadřuje. Zároveň to ale propůjčuje tomu druhému schopnost manipulovat a dělat ze sebe někoho, kým ve skutečnosti není. Podle mě není těžký někoho poznat, daleko těžší je neodsuzovat ho a snažit se ho pochopit. Na to, že už se potkáváme „pár let“ toho o tobě moc nevím a tak trochu žiju z názorů okolí. Ale představení máš hezký.